Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
109 C 18/2025-35
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení částky 84 352 Kč s příslušenstvím a částky 28 597,78 Kč
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55 232 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 55 232 Kč od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 29 120 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 102 352 Kč od datum do datum, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 87 352 Kč od datum do datum, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 84 352 Kč od datum do datum, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 29 120 Kč od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 84 352 Kč od datum do zaplacení, částku 28 597,78 Kč, úrok ve výši 8,97 % ročně z částky 98 330,91 Kč od datum do datum, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 98 330,91 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 371 635 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55 232 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 55 232 Kč od , datum, do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 29 120 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 102 352 Kč od , datum, do , datum, , zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 87 352 Kč od , datum, do , datum, , zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 84 352 Kč od , datum, do , datum, , zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 29 120 Kč od , datum, do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 84 352 Kč od , datum, do zaplacení, částku 28 597,78 Kč, úrok ve výši 8,97 % ročně z částky 98 330,91 Kč od , datum, do , datum, , úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 98 330,91 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky 371 635 Kč, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou, po jejím částečném zpětvzetí, domáhala po žalované (dále jen „žalovaném“) zaplacení částky 112 949,98 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi ní a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný se zavázal splácet ve 48 měsíčních splátkách po 6 667 Kč, které však žalovaný neuhradil řádně a včas, když zaplatil pouze 44 768 Kč a dostal se do prodlení. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z dokladů o příjmech žalobkyně zjistila, že žalovaný má čistý příjem 45 428 Kč, náklady 12 159 Kč. K jednotlivým výdajům ještě žalobkyně přičítá 1 000 Kč jako rezervu. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Navíc žalobkyně provedla výpočet DSTI, který při splátce 6 667 Kč činil 14,7 % z příjmu. Před zesplatněním celého úvěru vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1.smlouvy v celkové výši 998 Kč (2x 499 Kč za splátky 5 a 6), která je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného dále vzniklo žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (bod 6.2. smlouvy) v celkové výši 400 Kč (2x 200 Kč), které jsou v každém jednotlivém případě splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku trvajícího prodlení žalovaného došlo k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy k datu datum. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši 116 149,87 Kč byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Po zesplatnění žalovaný uhradil ještě částku 18 000 Kč. Žalovaný tak žalobkyni dluží novou jistinu úvěru ve výši 84 352 Kč s příslušenstvím; smluvní pokutu ve výši 28 597,78 Kč (0,1 % denně z jistiny od datum do data vyhotovení žaloby, tj. datum), úrok za poskytnutí úvěru ve výši 12,75 % ročně z 98 330,91 Kč od datum do zaplacení a úrok 8,97 % ročně z částky 98 330,91 Kč od datum do datum. Žalovaný uvedené částky nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně zaslala.
2. Žalovaný se se k žalobě vyjádřil tak, že nárok neuznává, protože žalobkyně neprověřila jeho finanční schopnost, chtěla zaslat pouze výpis z účtu s vyfiltrovaným příjmem. Žalovaný taktéž shledával úroky a poplatky jako neadekvátní.
3. Soud ve věci nařídil jednání na den datum, ke kterému se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil. K jednání se rovněž nedostavila žalobkyně, jejíž nepřítomnost její zástupce u jednání omluvil a souhlasil s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. S ohledem na to soud jednal v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného.
4. V průběhu jednání soud provedl dokazování listinami, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaný učinil vůči žalobkyni dne datum návrh dohody (ve znění dodatku č. hodnota shodného data), podle které žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč oproti závazku žalovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí prostředků, a to ve 48 splátkách po 6 667 Kč (zjištěno z listiny „Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouva o úvěru“ a „Dodatku č. 1 k Návrhu…“). Před přijetím návrhu dohody, posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, které byly zaneseny do listiny s hodnocením klienta. Žalovaný byl v té době zaměstnaný s pravidelným příjmem 45 428 Kč, jeho výdaje tvořila dle žalobkyně jednak částka 4 860 Kč (pozn. soudu: jedná se o životní minimum), částka 530 Kč vynakládaná na splátky a dále částka 6 769 Kč za nájem, přičemž dále bylo uvedeno, že bydlí sama ve vlastním, má střední vzdělání s maturitou a nemá vyživovací povinnost (zjištěno z listiny “Hodnocení klienta“). Žalobkyně si tyto informace ověřila z částečného výpisu z účtu (pouze příchozí platby od zaměstnavatele), ze kterých vyplývá, že žalovaný měl průměrný příjem, jak je uvedeno v kartě klienta (zjištěno z listiny „historie pohybů“). Žalobkyně dále žalovaného lustrovala v databázích SOLUS a NKRI, ze kterých nezjistila žádné negativní skutečnosti (prokázáno výpisy z uvedených databází). Na podkladě zjištěných informací žalobkyně provedla scoring klienta a rozhodla se nabídku na uzavření dohody přijmout, což žalovanému oznámila dopisem ze dne datum (zjištěno z listiny „Oznámení o schválení úvěru…“) a dne datum také žalovanému zaslala částku 100 000 Kč na jeho bankovní účet (zjištěno z listiny „doklad o vyplacení úvěru“, přičemž číslo účtu odpovídá historii pohybů na účtu, kterou žalovaný doložil žalobkyni). Strany si zároveň ujednaly, a to žalobkyně jako zprostředkovatelka, pro žalovaného pojištění schopnosti splácet za které se žalovaný zavázal hradit měsíční pojistné, které bylo splatné spolu se splátkou dle shora citované dohody, ve výši 215 Kč měsíčně (zjištěno z listiny „Příloha č. 1 k Návrhu….“). Žalovaný zaplatil žalobkyni celkem 44 768 Kč (zjištěno z listiny „Karta klienta“ a odpovídá tvrzením žalobkyně). Dopisem ze dne datum žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 7 dnů od data odeslání této upomínky, ke kterému došlo dne datum. Žalobkyně žalovaného v tomto dopise upozornila, že pokud nedojde k zaplacení uvedené částky, bude nucena přistoupit k vymáhání pohledávky v soudním řízení (zjištěno z listiny „Předžalobní výzva“ a kopie podacího archu).
5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 100 000 Kč na jeho bankovní účet v den uzavření smlouvy oproti závazku žalovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
10. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
11. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se jedná o příjmy, žalobkyně si tyto správně podložila částečným výpisem z účtu, který mapoval příchozí platby od zaměstnavatele žalovaného, přičemž výše příchozích plateb odpovídala tvrzením žalovaného o příjmu, které byly uvedeny v hodnocení. Ze žalobkyní předložených důkazů a tvrzení je zřejmé, že žalobkyně na jakékoliv podrobnější ověření výdajů žalovaného zcela rezignovala. Žalobkyně si tvrzené výdaje žalovaného neověřovala, spokojila se pouze s tím, že do hodnocení vyplnila částku životního minima, které podle svého uvážení považuje za nutné výdaje a dále zaznamenala tvrzení žalovaného o ostatních výdajích, které si však ničím neověřila, např. nájemní smlouvou, doklady SIPO, kompletním výpisem z účtu za předcházející měsíce apod. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pokud se týká výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
12. Jelikož byla smlouva mezi účastníky absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému bezhotovostním převodem částku 100 000 Kč, žalovaný jí vrátil částku celkem 44 768 Kč, pročež žalovaný stále dluží žalobkyni částku 55 232 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 55 232 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení.
13. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne datum, kterým zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky na účet žalobkyně do 15 dnů. Tento dopis byl dán k poštovní přepravě dne datum. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019109), tj. dne datum. Žalobkyně dala žalovanému lhůtu 7 dnů od odeslání na to, aby dlužnou částku zaplatil, tedy do datum, kterou soud považoval za zcela dostatečnou k tomu, aby si žalovaný prostředky opatřil a žalobkyni je zaplatil. Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z částky 55 232 Kč, a to ode datum. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně, která odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
14. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch částečný. Aniž by soud přistoupil ke kapitalizaci veškerého požadovaného a přiznaného příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) zjistil, že žalovaný byl procesně úspěšnějším účastníkem, když žalobě bylo pouze u jistiny vyhověno co do částky 55 232 Kč a žaloba byla zamítnuta, co do jistiny ve výši 29 120 Kč a 28 597,78 Kč, a to s navíc s tím, že zastavení řízení v rozsahu částky 15 625 Kč s příslušenstvím a částky 4 968,78 Kč zavinila žalobkyně a je nutno tyto částky počítat jak neúspěch žalobkyně. Žalovaný by tak měl nárok na částečnou úhradu účelně vynaložených nákladů. Dle obsahu spisu však žalovaný žádné náklady řízení nepožadoval, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.