Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 To 55/2025-24
Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne datum v senátu složeném z předsedkyně senátu tituly před jménem jméno FO a soudců tituly před jménem Tomáše Kubovce a tituly před jménem jméno FO v trestní věci 1) obžalované Jméno obžalované A, nar. Datum narození obžalované A bytem Adresa obžalované A, 2) obžalované Jméno obžalované B, nar. datum bytem Adresa obžalované B, podaná proti rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, a rozhodl takto:
takto:
Podle § 256 tr. ř. se odvolání obžalované Jméno obžalované B a odvolání státní zástupkyně zamítají.
Odůvodnění:
Podle § 256 tr. ř. se odvolání obžalované , Jméno obžalované B, a odvolání státní zástupkyně zamítají.
1. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne datum byly obžalované Jméno obžalované A, narozená Datum narození obžalované A, podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěny obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro adresa sp. zn. spisová značka, pro skutek spočívající v tom, že v měsíci lednu 2022, v úmyslu využít toho, že odděleně trestně stíhaná Anonymizováno, o jejíž vině nebylo dosud rozhodnuto (dále jen Anonymizováno), právě prodělává infekční onemocnění COVID-19, v důsledku čehož jí byla na základě pozitivního PCR testu na přítomnost infekce SARS-CoV-2 nařízena Krajskou hygienickou stanicí v Plzni izolace do datum, vymyslela obžalovaná jméno FO se záměrem obohacení plán spočívající v tom, že obžalovaná Anonymizováno, prodělávající akutní infekci SARS-CoV-2 bude podstupovat za předem dohodnutou úplatu PCR testy jménem osob, které se nechtěly nechat proti nemoci COVID-19 očkovat, a zajistí jim tak vystavení digitálního certifikátu o prodělaném onemocnění, který by jim v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/953 ze dne datum o rámci pro vydávání, ověřování a uznávání interoperabilních certifikátů o očkování, o testu a o zotavení v souvislosti s onemocněním COVID-19 (digitální certifikát EU COVID) za účelem usnadnění volného pohybu během pandemie COVID-19, zajistil rovněž na 180 dní identické sociální, cestovatelské a další výhody jako certifikát o provedeném očkování, a v souladu s tímto plánem obžalovaná jméno FO dne datum zprostředkovala, že obžalovaná jméno FO přislíbila obžalované Anonymizováno úplatu ve výši částka jako odměnu za to, že podstoupí jejím jménem PCR test na přítomnost infekce SARS-CoV-2, následně si obžalovaná jméno FO v souladu s instrukcemi od obžalované jméno FO dne datum nechala od své ošetřující lékařky tituly před jménem jméno FO vystavit žádanku na provedení PCR testu a posléze došlo, na přesně nezjištěném místě, zřejmě v kavárně Cafe la Rose na adrese adresa v Plzni, okolo poledne k předání kartičky zdravotní pojišťovny mezi obžalovanou jméno FO a obžalovanou jméno FO, přičemž obžalovaná jméno FO následně tuto kartičku zdravotní pojišťovny dovezla dne datum okolo 12:30 hod. do bydliště obžalované Anonymizováno na adresu adresa, a obžalovaná Anonymizováno posléze dne datum ve 14:17 hod., s úmyslem získat od obžalované jméno FO následnou úplatu ve výši částka, podstoupila v odběrovém místě právnická osoba., na adrese adresa, jménem obžalované jméno FO a za užití její kartičky zdravotní pojišťovny, PCR test na přítomnost infekce SARS-CoV-2, přičemž k následnému faktickému vyplacení úplaty nedošlo, neboť předmětný PCR test vyšel s negativním výsledkem a obžalovaná jméno FO proto předmětný digitální certifikát EU COVID neobdržela, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
2. Proti tomuto zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu podala řádně a včas odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro adresa, a to do výroku o vině v neprospěch obž. jméno FO. Státní zástupkyně, namítá, že ačkoli během hlavního líčení navrhla nalézacímu soudu, aby v souladu s § 222 odst. 2 tr. řádu postoupil věc obž. jméno FO Nejvyššímu správnímu soudu, jakožto orgánu, který je příslušný rozhodovat o kárném provinění, nalézací soud tímto způsobem nepostupoval, a to s ohledem na tvrzený zánik kárné odpovědnosti, neboť měla marně uplynout subjektivní lhůta k podání návrhu kárnými navrhovateli. S tímto závěrem státní zástupkyně nesouhlasí, a své námitky odůvodňuje následovně.
3. Zaprvé se státní zástupkyně domnívá, že nalézací soud svým posuzováním uplynutí subjektivní lhůty kárných navrhovatelů jednal mimo rozsah svojí působnosti, neboť jakožto orgán činný v trestním řízení mohl posuzovat toliko to, zda projednávaný skutek je trestným činem, nikoli činit právní posouzení právě případného kárného provinění. Toto posouzení, včetně závazného posouzení běhu subjektivní lhůty pak může činit toliko orgán příslušný rozhodovat o kárném provinění, tedy Nejvyšší správní soud.
4. Co se týče samotné subjektivní lhůty kárných navrhovatelů k podání kárného návrhu, ačkoli je tuto lhůtu oprávněn posuzovat toliko Nejvyšší správní soud, nesouhlasí státní zástupkyně s nalézacím soudem ani v tomto bodě. Dle § 9 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „zákon o kárném řízení“) musí navrhovatel podat návrh na zahájení kárného řízení do 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu. Toto ustanovení však lze aplikovat pouze v případě, kdy je kárné řízení jediným běžícím řízením týkajícím se konkrétního jednání soudce – tedy toto jednání není projednáváno v řízení trestním. Subjektivní lhůta je vázána pro podání kárného návrhu je vázána na okamžik, kdy se oprávněná osoba dozví o skutku, a/nebo kdy se dozví o postoupení věci z trestního řízení. Vyrozuměním o tom, že došlo k postoupení věci z trestního řízení představuje nový rozhodný okamžik, kdy oprávněná osoba, tedy kárný navrhovatel, posoudí, zda řízení iniciuje či nikoli.
5. Státní zástupkyně zásadně nesouhlasí s argumentací nalézacího soudu týkající se „souběhu“ trestního a kárného řízení. Dle nalézacího soudu měl být správně spolu s probíhajícím trestním řízením podán kárný návrh na Nejvyšší správní soud, který by posečkal na výsledek trestního řízení a poté by projednal případné kárné provinění. Zákon o kárném řízení souběh těchto dvou typů řízení explicitně neřeší, z dikce § 15 tohoto zákona nicméně vyplývá přednost trestního řízení před řízením kárným, neboť uvádí, že dojde-li kárný senát k závěru, že projednávané jednání naplňuje skutkové znaky trestného činu nebo přestupku, kárné řízení přeruší a věc postoupí příslušnému orgánu. Tohle, ani jiné ustanovení zákona o kárném řízení nicméně nestanovuje povinnost kárných navrhovatelů podat kárný návrh za situace, kdy je jednání předmětem trestního řízení.
6. Konečně se státní zástupkyně v odvolání vyjádřila též k objektivní lhůtě kárného provinění, která je vázána na den spáchání kárného provinění a je stanovena na 3 roky. Zákon o kárném řízení však explicitně neřeší situace, kdy bylo konkrétní deliktní jednání předmětem trestního řízení. Dle státní zástupkyně však lze kárné řízení svojí povahou lze nejblíže podřadit pod správní právo trestní, v němž obecně platí, že se do objektivních lhůt pro zahájení řízení o správním deliktu (tedy o přestupku, kázeňském či kárném deliktu) nezapočítává doba, po kterou bylo o tomtéž skutku vedeno trestní řízení. Po dobu, kdy věc není v moci orgánu příslušného k rozhodování o kárném provinění z důvodu, že je o téže věci vedeno řízení trestní, tedy neběží promlčecí lhůty. Klauzule o stavení objektivní lhůty odpovědnosti za kárné provinění po dobu vedení trestního řízení pro tentýž skutek představuje základní právní zásadu, která je pramenem práva, proto je třeba z ní vycházet.
7. S ohledem na vše výše uvedené Městskému soudu v Anonymizováno jako soudu odvolacímu navrhla, aby podle § 257 odst. 1 písm.b) tr. řádu rozsudek v části týkající se obžalované jméno FO zrušil a věc postoupil kárnému senátu Nejvyššího správního soudu. Při veřejném zasedání pak v závěrečném návrhu intervenující státní zástupkyně doplnila odvolací návrh o návrh alternativní, a sice aby odvolací soud podle § 257 odst. 1 tr. řádu rozsudek v části týkající se obžalované jméno FO zrušil a věc postoupil předsedovi Krajského soudu v Anonymizováno, jako zákonnému kárnému navrhovateli.
8. Proti napadenému rozsudku podala odvolání též obžalovaná, kterým se dovolává zproštění obžaloby z pro ni výhodnějšího důvodu dle § 226 písm. a) tr. řádu. Obžalovaná nijak nesporuje závěr nalézacího soudu, že skutek, kterého se měla obžalovaná dopustit nemůže být trestným činem, což potvrdil též Nejvyšší soud ČR. Je však otázkou, zda se neměl Nejvyšší soud zabývat též dalšími námitkami obžalované, tedy zjevným rozporem mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obžalovaná v průběhu řízení opakovaně předkládala návrhy na doplnění dokazování, které byly soudy zcela ignorovány a v napadeném rozsudku není ani odůvodněno, z jakého důvodu je soud neprovedl. Jde tedy o případ opomenutých důkazů, což představuje porušení práva obžalované na spravedlivý proces. Obžalovaná například dokazovala, že konstrukce o jejím kontaktu s obž. jméno FO založená na údajných polohách telefonů, je z technického hlediska nesmysl, neboť na základě BTS buněk nelze s takovou přesností telefon lokalizovat. Obžalovaná listinnými důkazy dokládala, že pomocí BTS lze toliko lokalizovat toliko tzv. spojové body, a to na vzdálenost stovek metrů až kilometrů.
9. Další zcela ignorovaná obhajoba obžalované se týkala spuštění pracovního počítače obžalovanou, kdy bylo soudem dovozeno, že obžalovaná musela být s ohledem na zapnutí a vypnutí jejího počítače ve své kanceláři, aniž by se jakkoli vypořádal s námitku obžalované, že zapnutí a vypnutí počítače umožňuje též dálkový přístup, případně, že s počítačem obžalované mohla manipulovat též její asistentka. Dalším zásadním pochybením nalézacího soudu pak je rezignace na dokazování toho, jaké výhody by pro obžalovanou představoval COVID certifikát. Za situace, kdy obžalovaná po celou dobu řízení popírala, že by pro ni tento certifikát představoval jakoukoli hodnotu, měl se nalézací soud s touto její obhajobou, která nebyla nijak vyvrácena, náležitě vypořádat.
10. Soud také zcela ignoroval i doplnění závěrečného návrhu obžalované, v němž obhajoba reagovala na písemné prohlášení obžalované jméno FO. Ta jasně uvedla, že kartičku zdravotní pojišťovny obžalované jí nedala obžalovaná, ale třetí osoba, kterou měl být pan jméno FO, bývalý druh obžalované, tedy osoba, která mohla uvedenou kartičku zdravotní pojišťovny snadno získat. Prokázáním držení této karty panem Anonymizováno by byla zpochybněna jediná reálná část konstrukce údajného jednání obžalované, totiž poukaz na to, že kartičku, kterou se prokázala obžalovaná Anonymizováno, nemohla dostat od nikoho jiného než od obžalované. Ve veřejném zasedání dále rozšířila své tvrzení když uvedla, že v oběhu bylo 4-5 kartiček na její jméno, čímž se nikdo nezabýval. Obhajoba navrhla výslech pana Anonymizováno jako svědka, ale soud tento návrh v původním řízení zamítl a neprovedl jej ani v novém řízení. Z toho důvodu obžalovaná znovu navrhuje výslech pana Anonymizováno před odvolacím soudem, dále navrhuje, aby si odvolací soud vyžádal zprávu provozovatele telekomunikačního zařízení o tom, jaké vzdálenosti mohou být telefonní přístroje, respektive jejich SIM karty v okamžiku připojení ke konkrétní BTS, a to v rozsahu, který je uváděn v odvolání proti původnímu rozsudku tohoto soudu. Po provedení těchto důkazů pak obžalovaná navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a následně byla obžalovaná zproštěna obžaloby, ale jednak z důvodů dle § 226 písm. a) dále pak i z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) trestního řádu.
11. Obžalovaná se vyjádřila též k odvolání státní zástupkyně, které považuje za zcela nedůvodné. Především považuje za zcela nesprávnou námitku, že nalézací soud překročil svoji kompetenci, když nepostoupil věc Nejvyššímu správnímu soudu, neboť do jeho kompetencí tím žádným způsobem nezasáhl. Státní zástupkyně sama připouští, že Nejvyšší správní soud by ani nemohl o takové věci rozhodovat, neboť by nešlo o návrh ve smyslu § 8 zákona o kárném řízení, který taxativně vymezuje kárné navrhovatele. Jako zcela nesprávný hodnotí obžalovaná též pokus státní zástupkyně konstruovat běh prekluzivní lhůty jinak, než jak zcela jasně stanoví zákon. Poukazuje na skutečnost, že ke skutku mělo dojít v měsíci lednu 2022 a je tedy zcela evidentní, že do doby rozhodnutí odvolacího soudu uplyne i objektivní prekluzivní lhůta, čímž bude definitivně zřejmá nedůvodnost odvolání státní zástupkyně. Obžalovaná nemůže přejít ani samotný fakt tvrdošíjného lpění státní zástupkyně na alespoň nějakém postihu obžalované, který hrubě kontrastuje s hrubým pochybením všech orgánů činných v trestním řízení s výjimkou Nejvyššího soudu. Obžalovaná stále a rezolutně odmítá, že by se skutku dopustila, ale současně je zřejmé, že již byla za toto údajné provinění postižena způsobem, který svým dopadem vysoce převyšuje to, z čeho je viněna. Obžalovaná tak vzhledem ke všemu výše uvedenému navrhuje odvolání státní zástupkyně jako zcela nedůvodné zamítnout.
12. Městský soud v Praze jako soud odvolací podle § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech napadených výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Zároveň zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, které nebyly odvoláním vytýkány, pokud by měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, a dospěl k závěru, že obě podaná odvolání jsou nedůvodná.
13. Přezkumem spisu odvolací soud ověřil, že v přípravném řízení, ani v řízení před obvodním soudem nebyla porušena procesní ustanovení, která by způsobila podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Právo obžalovaných na obhajobu bylo plně zachováno, stejně jako právo na spravedlivý proces. Nalézací soud provedl všechny důkazy, potřebné k rozhodnutí ve věci v rozsahu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu a tyto pak hodnotil tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale i ve všech vzájemných souvislostech. Obžalovaná jméno FO v zákonné lhůtě proti napadenému rozsudku odvolání nepodala, a ohledně její osoby nepodala odvolání ani státní zástupkyně a ve vztahu k ní tak napadený rozsudek nabyl právní moci. Ve vztahu k obžalované jméno FO pak nalézací soud ve prospěch obžalované pochybil, když neoprávněně a bez řádného odůvodnění vzal za prokázané uplynutí subjektivní lhůty k podání kárného návrhu kárnými žalobci, aniž k němu měl dostatek oprávnění i relevantních informací. Na základě takto vadně učiněného závěru rozhodl dle § 226 písm. b) tr.ř. o zproštění obžalované obžaloby, namísto postoupení věci příslušnému orgánu, který by následně sám rozhodl, zda jsou dány podmínky pro podání kárného návrhu příslušnému kárnému soudu. Přestože jinak odvolací soud zcela shodně s nalézacím soudem vzal za prokázaný závěr, že se obžalovaná jméno FO dopustila stíhaného jednání, a že tedy její odvolání v této části není důvodné, musel s ohledem na plynutí doby a časový odstup od vyhlášení rozsudku nalézacího soudu č. j. spisová značka ze dne datum, dospět k závěru, že v době projednání věci odvolacím soudem již obžalovanou pro stíhaný skutek nelze stíhat ani v kárném řízení, neboť k datu datum marně uplynula objektivní lhůta pro zánik kárné odpovědnosti obžalované, o jejímž nepřerušeném běhu v délce 3 let ani po novele zákona č. 7/2002 Sb. zákonem č. 438/2024 Sb. nemůže být pochyb. Odvolacímu soudu tak nezbylo, než obě podaná odvolání zamítnout, neboť ke dni rozhodnutí o odvolání by nebyl jiný procesní postup než zprošťující výrok rozsudku vůči obž. jméno FO z důvodů § 226 písm. b) tr. řádu postupem zákonným. K těmto závěrům dospěl odvolací soud na základě následujících úvah:
14. Na úvod Městský soud v Anonymizováno poznamenává, že v této věci rozhoduje jako soud odvolací již podruhé, kdy poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne datum pod sp. zn. spisová značka. Tímto rozsudkem po zrušení části výroku o vině uznal obžalovanou jméno FO vinnou přečinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, uložil jí peněžitý trest ve výměře celkem částka a rovněž zamítl odvolaní obžalované jméno FO do rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č. j. spisová značka a podrobně se vypořádal s obhajobou obž. jméno FO a jejím odlišným hodnocením skutkového stavu na základě důkazů, provedených nalézacím soudem, který dospěl k závěru, že se dopustila nyní projednávaného skutku. Tuto obhajobu pak obžalovaná uplatňuje i v současném řízení. V této věci následně k dovolání mj. obž. jméno FO rozhodoval Nejvyšší soud ČR (dále též „NS ČR“ nebo „Nejvyšší soud“) usnesením dne datum pod č.j. spisová značka Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno-Anonymizováno, kterým podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, sp. zn. spisová značka v celém rozsahu zrušil a Obvodnímu soudu pro adresa přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dle NS ČR spočívala obě uvedená rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, a to pro absenci naplnění zákonných znaků „úplatku“ a „souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“. Skutek, pro nějž byla na obžalovanou jméno FO podána obžaloba tak nemohl být dle závěrů NS ČR v souladu se zákonem posouzen jako přečin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, byť jej obžalovaná spáchala.
15. Obvodní soud pro adresa jako soud nalézací následně o věci v jiném složení senátu znovu jednal a napadeným rozsudkem ze dne datum, pod č.j. spisová značka rozhodl, přičemž zcela dostál pokynům Nejvyššího soudu uvedené pod bodem 45 usnesení ze dne datum a obžalovanou zprostil obžaloby z důvodu, že skutek, kterého se měla obžalovaná dle obžaloby dopustit, není trestným činem - tedy z důvodů dle § 226 písm. b) tr. zákoníku.
16. Pochybení se nicméně nalézací soud dopustil při formulaci závěru v bodě 28 napadeného rozsudku, kdy bez bližšího odůvodnění uzavřel, že došlo k zániku kárné odpovědnosti obžalované v důsledku marného uplynutí subjektivní lhůty k podání kárného návrhu ve smyslu § 9 zákona č. 7/2002 Sb. o kárném řízení.
17. Dle § 9 zákona o kárném řízení účinném do datum platilo, že: „Návrh na zahájení kárného řízení musí být podán nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, nejpozději však do 3 let ode dne spáchání kárného provinění.“
18. Uvedené ustanovení § 9 zákona o kárném řízení, tedy procesního předpisu, upravujícího kárné řízení, bylo s účinností od datum změněno zákonem č. 438/2024 Sb. Současné znění původního ustanovení § 9 tohoto zákona, od datum nově uvedeného pod § 9 odst. 1 z. č. 7/2002Sb. prodloužilo subjektivní lhůtu k podání kárného návrhu na 9 měsíců, nově doplněnými odstavci pod b. 2-4 pak nově stanovilo též možnost přerušení promlčení této lhůty, zákonem do té doby neupravenou, čímž zcela zásadně změnilo posuzování subjektivních lhůt. Pro účely trestní řízení tedy s účinností od datum dle § 9 odst. 3 ZKŘ platí, že: „(3) Lhůta podle odstavce 1 se přerušuje zahájením trestního stíhání vedeného pro týž skutek proti téže osobě. Skončením takového trestního stíhání počíná běžet lhůta nová.“. Nově pak ustanovení § 9 zákona o kárném řízení již neupravuje lhůtu objektivní, přičemž pro posouzení, kterou z uvedených lhůt lze na projednávanou věc aplikovat, je třeba určit počátek běhu subjektivní lhůty pro podání tohoto návrhu.
19. Počátek běhu subjektivní lhůty tak není, na rozdíl od běhu lhůty objektivní (která je vázána na konkrétní časový okamžik spáchání předmětného jednání) otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, kterou je orgán oprávněný rozhodovat o kárném řízení před posouzením důvodnosti návrhu povinen posoudit. Dle odvolacího soudu tak posouzení běhu této subjektivní lhůty, včetně jejího případného zachování či zmeškání, s ohledem na výše uvedené nepřísluší obecnému trestnímu soudu. Ten je oprávněn rozhodovat toliko o vině a trestu ve vztahu k trestnému činu, nikoli rozhodovat o procesních otázkách jiných řízení, tedy v projednávaném případě řízení kárného.
20. Jinak je tomu u posouzení běhu lhůty objektivní, která vychází jak z původního znění § 9 zákona o kárném řízení, tak ze zákona o č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Dle § 89 tohoto zákona účinném do datum „zaniká odpovědnost soudce a předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu za kárné provinění, nebyl-li do 3 let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení.“
21. Rovněž zmíněné ustanovení § 89 zákona o soudech a soudcích bylo zákonem č. 438/2024 doplněno s účinností od datum to další 3 odstavce, a od tohoto data dochází k přerušení lhůty pro zánik kárné odpovědnosti okamžikem zahájení trestního stíhání a po jeho ukončení počíná běžet lhůta nová. S ohledem na přechodné ustanovení k v části šesté, Čl. XII, odst. 4 zákona č. 438/2024 Sb. třeba při posouzení lhůty pro zánik kárné odpovědnosti, která počala běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, vycházet z ust. § 89 zákona č. 6/2002 Sb. , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
22. Z komentářové literatury k ustanovení § 89 zákona o soudech a soudcích ve znění účinném do datum vyplývá, že kárná odpovědnost soudce musí být z důvodu právní jistoty časově ohraničena. Jedná se o úpravu hmotněprávní lhůty pro zánik kárné odpovědnosti soudce i soudního funkcionáře v délce tří let. Lhůta začíná běžet spácháním kárného provinění. (Anonymizováno, Anonymizováno. § 89 [Zánik kárné odpovědnosti]. In: Anonymizováno, Anonymizováno. Zákon o soudech a soudcích. 1. vydání. adresa: právnická osoba. Beck, 2022, ISBN 978-80-7400-888-7.)
23. Z uvedeného znění zákona je tak zcela zjevné, že objektivní lhůta k podání kárného návrhu počala běžet dnem spáchání stíhaného jednání, které mohlo být předmětem kárného projednání, tedy dnem datum, kdy obž. jméno FO dle provedeného dokazování přislíbila s úmyslem neoprávněně získat digitální certifikát EU Covid, Covid pozitivní obž. Anonymizováno úplatu ve výši částka jako odměnu za to, že podstoupí jejím jménem PCR test na přítomnost infekce SARS-CoV-právnická osoba ohledem na absenci úpravy o přerušení lhůty pro zánik kárné odpovědnosti v době spáchání předmětného jednání, tak běžela objektivní lhůta pro podání kárného návrhu od datum do datum.
24. Odvolací soud doplněním dokazování též ověřil, že ani Nejvyšší správní soud jakožto kárný soud příslušný k projednání kárných návrhů do datum, ani Vrchní soud v Anonymizováno, jakožto kárný soud příslušný k projednání kárných návrhů v obvodu svojí působnosti od datum, neevidují podaný kárný návrh na osobu obžalované jméno FO, a je tak nepochybné, že dnem datum kárná odpovědnost obžalované za uvedené jednání zanikla.
25. Nelze tak přisvědčit námitce státní zástupkyně, dle níž lze vyvozovat stavění lhůty zániku kárné odpovědnosti analogicky s odkazem na správní řízení, neboť se jedná o hmotněprávní ustanovení, v němž je analogie v neprospěch obžalované nepřípustná. Je naopak zjevné, že dosavadní absence úpravy stavění běhu lhůt pro podání kárného návrhu byla mezerou v zákoně, kterou se jal zákonodárce zhojit výše uvedenou novelou, která stejnou nápravu učinila též ve vztahu k úpravě kárného řízení státních zástupců a soudních exekutorů. Výše uvedené přechodné ustanovení, které odkazuje na užití znění tohoto ustanovení ve znění účinném před nabytím účinnosti novelizovaného znění pak nenechává žádný prostor k úvahám, zda je namístě přerušení subjektivní lhůty vyvozovat z jiných právních předpisů za použití analogie.
26. Odvolací soud proto uzavírá, že v době rozhodování nalézacího soudu byla objektivní lhůta k podání kárného návrhu bez pochyby zachována, přičemž k posouzení běhu objektivní lhůty nalézací soud nebyl oprávněn a odvolání státní zástupkyně by bylo důvodné – byť z části z jiných než namítaných důvodů. Za situace, kdy odvolacímu soudu napadla věc až dne datum, tedy po uplynutí objektivní lhůty k podání kárného návrhu, a tedy po zániku kárné odpovědnosti obžalované za citované jednání, nemohl odvolací soud již sám věc postoupit kárnému navrhovateli, jak by učinil v případě zachování objektivní lhůty, a to k rukám předsedkyně krajského soudu v Praze, jako kárnému navrhovateli v hierarchii kárných navrhovatelů nejblíže funkčně příslušné.
27. Ve vztahu k odvolání obžalované pak odvolací soud dospěl k závěru, že toto je zcela nedůvodné. Námitka obžalované jméno FO, která byť souhlasí s tím, že stíhaný skutek není trestným činem, trvá na tom, že se tohoto skutku nedopustila a že jí jeho spáchání nikdy nebylo prokázáno, je zcela v rozporu s provedeným dokazováním a logickými a plně odůvodněnými závěry nalézacího soudu, stejně jako tvrzení, že Nejvyšší soud se v rozhodnutí o dovolání nezabýval skutkovými námitkami obžalované jméno FO, vytýkající soudům zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením. Tato argumentace však neodpovídá objektivní realitě, kdy Nejvyšší soud se těmito námitkami nejenže zabýval, ale v bodě 23 usnesení ze dne ze dne datum pod sp.zm.: spisová značka shrnul obsah dokazování a uzavřel, že skutková zjištění soudu nejsou v žádném, natož pak zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
28. Obžalovaná přesto v odvolání proti napadenému rozsudku opět namítá, že spáchání skutku uvedeného v obžalobě prokázáno nebylo, a to zejména s odkazem na opomenuté důkazy a vadné hodnocení telefonického spojení mezi obž. jméno FO a obž. jméno FO. Tyto námitky jsou však toliko opakováním obhajoby před nalézacím soudem, který se těmito řádně vypořádal, pod body 6-19 shrnul provedené důkazy, které následně pod body 20-22 napadeného rozsudku hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Tomuto hodnocení pak nemá odvolací soud čeho vytknout. Za situace, kdy ke stejným závěrům o vině obžalované stíhaným jednáním dospěl nyní nalézací soud i v jiném složení senátu, který skutkový stav na základě totožného dokazování hodnotil zcela shodně jako nalézací i odvolací soud v původním řízení před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, přičemž Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne datum výslovně potvrdil, že mezi zjištěními soudu s provedenými důkazy žádných rozporů neshledal, odkazuje odvolací soud v detailech na konzistentní hodnocení důkazů popsané pod b. 20-22 napadeného rozsudku a obžalovanou vzneseným námitkám se vyjádří toliko stručně.
29. Primárně odvolací soud shledal zcela nadbytečným návrh na doplnění dokazování výslechem pana Anonymizováno a zprávou provozovatele telekomunikačního zařízení k určení, jaké vzdálenosti mohou být telefonní přístroje, respektive jejich SIM karty v okamžiku připojení ke konkrétní BTS, neboť tyto by žádným způsobem neměly vliv na zjištěný skutkový stav věci, a jako takové tyto návrhy na doplnění dokazování zamítl. Současně je nutno poukázat na neoprávněnost tvrzení, že tyto důkazy byly v nalézacím řízení opominuty, neboť v novém řízení nebyly k důkazu obhajobou vůbec navrženy. Z dokazování analýzou buněk BTS nalézací soud získal jednak údaje o vzájemné telefonní komunikaci zúčastněných osob, dále pak údaje o poloze těchto SIM karet. Tuto analýzu získal nalézací soud na základě příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu dle § 88a odst. 1 tr. řádu, a z ní dovodil, k jakým BTS stanicím se SIM karty obžalovaných připojily. Nalézací soud žádným způsobem nezpochybnil, že takto získané údaje o poloze obžalovaných může představovat toliko polohu přibližnou, nicméně tyto důkazy hodnotil v kontextu důkazů dalších, s nimiž tento pohyb elektronických zařízení tvořil logický řetězec. Lze tak konstatovat, že ačkoli může být poloha dvou SIM karet připojených k jedné BTS stanici vzdálená několik desítek metrů, není možné, jak předestírá obhajoba, takové údaje o poloze zcela ignorovat, neboť podávají zprávu o vzájemném pohybu obžalovaných v oblasti kavárny Anonymizováno Anonymizováno la Anonymizováno, v případě obž. jméno FO pak dále v oblasti Krajského soudu v Anonymizováno a v centru města, přičemž pohyb obžalovaných zcela odpovídá dalším provedeným důkazům, a tvoří tak logický sled událostí. Vzájemné vazby zúčastněných osob, jejichž telefony byly sledovány na základě záznamů o telekomunikačním provozu pak navazují zejména na obsah telefonních odposlechů mezi obž. jméno FO a ods. Anonymizováno. Tyto odposlechy obž. jméno FO a ods. Anonymizováno podávají poměrně přesný popis osoby obž. jméno FO (soudkyně, okolo pětačtyřiceti, s titulem tituly před jménem, žena kamaráda sv. Anonymizováno, má syna 28 let), ačkoli její jméno výslovně nezmiňují, v kontextu ostatních nepřímých důkazů však z odposlechu její totožnost zcela logicky vyplývá. Nalézací soud v bodě 17 odkázal též na záznam odposlechu ze dne datum v čase od 11.13 hod., kdy obžalovaná jméno FO sděluje ods. Anonymizováno: „já s ní mám za půl hodinky spicha v Anonymizováno“ (Anonymizováno Rose), “Ona mi předá tu kartičku a tady to...“ Tato část záznamů odposlechu zcela vyvrací námitku obžalované, že kartičku pojišťovny, a to propadlou, poskytl obž. jméno FO bývalý partner a otec syna obž. jméno FO Anonymizováno, nikoli sama obžalovaná. Účelovost této argumentace pak posiluje další tvrzení obžalované, která ve veřejném zasedání dne datum dokonce uvedla, že kartiček pojišťovny měla 4-5 ks. Závěr o předání kartičky pojišťovny obžalovanou je dále podpořen dalšími údaji z telekomunikačního provozu, dle nichž se obž. jméno FO nacházela dne datum v blízkosti místa předání její kartičky pojišťovny a které zcela odpovídají aktivitě jejího pracovního počítače na pracovišti, který byl zapnut v 11:01 hod a vypnut 15:40 hod. Namítá-li obhajoba, že v odvolacím řízení (zřejmě v při projednání věci pod sp. zn. spisová značka) bylo doloženo že zapnutí či vypnutí počítače je možné vypnout a zapnout bez přímého zásahu fyzické osoby, může odvolací soud toliko setrvat na své dřívější argumentaci, a sice že skutečnost, zda obžalovaná zapnula a vypnula pracovní počítač osobně či zda svá oprávnění k počítači svěřila v rozporu s bezpečnostními předpisy MSp jiné osobě, je pro posouzení prokázání skutkového děje zcela irelevantní. Doložení článku z IT časopisu v řízení před odvolacím soudem pod sp. zn. spisová značka (navíc s prohlášením, že netvrdí, že takový program má v počítači nainstalovaný, ale pouhým poukazem na jeho existenci) poukazuje na snahu o odlišné (avšak zcela nelogické) hodnocení izolovaného důkazu zcela vytrženého z kontextu logických na sebe navazujících důkazů, které nalézací soud provedl. Dále je třeba zdůraznit, že všechny zmíněné a obžalovanou samostatně napadané důkazy hodnotil nalézací soud rovněž ve vzájemné souvislosti též mj. s kamerovými záznamy z nemocnice, kde podstoupila ods. Anonymizováno PCR test, s výpovědí ods. Anonymizováno, že test podstoupila s kartičkou pojišťovny obž. jméno FO nebo se zjištěním PČR, že obž. jméno FO volala do ordinace své obvodní lékařky, aby si zajistila žádanku na PCR test dne datum, což opět koresponduje s údaji, které probíraly po telefonu obž. Enzmanová v odpoledních hodinách dne datum, kdy mimo jiné k osobě objednatelky testu uvádí, že „u ní v rodině už to maj“, což odpovídá onemocnění dcery obž. jméno FO. Závěr o správnosti skutkových zjištění tak, jak jej na základě provedeného dokazování učinil nalézací soud je pak jediným logicky přijatelným závěrem, jak ostatně konstatovat též Nejvyšší soud v usnesení ze dne datum.
30. Zcela nedůvodná je též opakovaná námitky obž. jméno FO, že nalézací soud nijak neprokázal, jaké výhody by měl pro obžalovanou COVID certifikát, a jeho držení přirovnal k držení řidičského oprávnění pro řízení nákladního automobilu. Není pochyb o tom, že COVID certifikát v době platnosti mimořádných opatření přinášel jednotlivcům, včetně obžalované, konkrétní výhody spočívající zejména v možnosti účastnit se společenského, kulturního a sportovního života, ale též cestovat bez zásadních omezení, které bez certifikátu či očkování byly ostatním odepřeny. Argumentace obhajoby, že se bez certifikátu mnoho lidí obešlo či zákazy obcházely není pro posouzení věci relevantní, neboť oproti návštěv oficiálně zavřených restauracích značnou část kulturních a cestovatelských aktivit včetně letecké přepravy takto „obejít“ nebylo možné. Z dokazování i z vlastního tvrzení obžalované pak vyplývá, že tato se sama v době covidového onemocnění své dcery, která na základě prodělané nemoci certifikát jistě obdržela, nechávala v prosinci 2021 opakovaně testovat, vždy však s negativním výsledkem, povinnost testovat se měla do datum, žádanku však požadovala až datum v projednávané věci. O významnosti očkování pro obžalovanou pak svědčí právě ta skutečnost, že se sama krátce po neúspěšném pokusu o získání certifikátu prostřednictvím ods. Anonymizováno nechala dobrovolně očkovat i přeočkovat, a to přesto, že v době činu účinné opatření obecné povahy byla krátce po činu zrušeno. Relevantní není ani námitka obžalované, že ani v případě, že by se obžalovaná stíhaného jednání dopustila, by toto nebylo společensky škodlivé, neboť tato restriktivní opatření měla za účel omezit opakované šíření vážného a často smrtelného onemocnění a k jejich rušení docházelo především z důvodů jejich nedostatečného odůvodnění. Přirovnání COVID certifikátu k řidičskému oprávnění na nákladní automobil je pak naprosto nepřípadné. Řidičský průkaz opravňující řídit nákladní automobil je žádoucí pouze pro osoby vykonávající specifickou profesi, kterou lze při absenci oprávnění nahradit jinou činností. COVID certifikát však nebyl spojen s volbou určité profese, nýbrž byl v době pandemie klíčový pro možnost cestovat i naplňovat společenské a kulturní potřeby obyvatel nejen ČR, ale i dalších států EU. Jeho získání mělo přímý vliv na možnosti účastnit se bez omezení každodenního života v podmínkách platných mimořádných opatření.
31. Zcela nedůvodným a účelovým tak shledal odvolací soud požadavek obžalované, aby po zrušení zprošťujícího výroku rozsudku byla zproštěna nejen dle § 226 písm. b) tr. zákoníku, ale též podle § 226 písm. a) tr. zákoníku, tedy z důvodu, že skutek se nestal. Jednak je nutno připomenout, že oba zákonné důvody se navzájem vylučují, neboť pokud by se skutek nestal, nelze rozhodovat o tom, zda byl či nebyl trestným činem. Není pochyb o tom, že skutek se stal, neboť soud dospěl k závěru, že jej spáchala též obž. jméno FO, jíž s ohledem na právní posouzení skutku obžaloby též zprostil, a to pravomocně, a ke stejnému skutkovému závěru pak ve vztahu k obž. jméno FO dospěl i odvolací soud – viz argumentace shora. Skutkové námitky obžalované fakticky směřují do závěrů soudu, že skutek spáchala obžalovaná, když tvrdí, že kartiček pojišťovny měla větší množství a použít je mohl kdokoli. I pokud by tedy oproti závěrům soudů obou stupňů byla prokázána její obhajoba, že kartičku pojišťovny za účelem zajištění COVID pozitivního výsledku testu na její jméno předal obž. Enzmanové p. jméno FO či jiná 3. osoba, mohla by se domáhat obžalovaná toliko důvodů zproštění dle § 226 písm. c) tr. řádu – tedy ve svůj neprospěch - a její odvolání by tak bylo nepřípustné.
32. S ohledem na marné uplynutí tříleté prekluzivní lhůty dle ustanovení § 9 zákona o kárném řízení a § 89 zákona o soudech a soudcích k podání případné kárné žaloby, která skončila dne datum odvolací soud shledal obě odvolání ke dni svého rozhodnutí nedůvodnými a podle § 256 tr. řádu je zamítl.
Poučení:
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení n e n í stížnost přípustná, lze však proti němu podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení dovolání prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni (§ 265e tr.ř.). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky (§ 265c tr.ř.). Právo podat dovolání přísluší nejvyššímu státnímu zástupci, na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, a nebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, a dále obviněnému pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (§ 265d odst. 1 tr.ř.). Obviněný tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr.ř.). Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3 tr.ř.) být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.