Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 226/2025-53
Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o 36 516 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v částce 11 216 Kč, kapitalizovaném úroku v částce 4 955,58 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení v částce 4 734 Kč, zákonném úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 300 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 26 300 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 096,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se v částce 11 216 Kč, kapitalizovaném úroku v částce 4 955,58 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení v částce 4 734 Kč, zákonném úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 300 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 26 300 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 096,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 36 516 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost právnická osoba (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 23. 11. 2022 uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 52 pravidelných splátkách po 810 Kč splatných týdně do 22. 11. 2023 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 4 700 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni.
Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného zaznamenaných v zákaznické kartě.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Ze smlouvy č. hodnota ze dne 23. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 810 Kč v 52 splátkách splatných týdně.
4. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 30 000 Kč, přičemž uhradil na poskytnutý úvěr celkem částku ve výši 4 700 Kč.
5. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí s rodiči, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční příjem činí 23 453 Kč, kdy pracuje jako operátor pro zaměstnavatele právnická osoba Další příjem domácnosti činí 41 200 Kč, měsíční výdaje činí 3 000 Kč a 500 Kč externí splátky žadatele. Příjem žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Rovněž je zde uvedeno, že žadatel má úvěr u jiné společnosti.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora uvedené úvěrové smlouvy za žalovaným, a to smlouvou ze dne 27. 1. 2025.
7. Výzvou ze dne 16. 4. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek do 1. 5. 2025, pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána téhož dne, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.
8. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.
9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:
10. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 810 Kč týdně v 52 splátkách, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční příjem činí 23 453 Kč, další příjem domácnosti činí 41 200 Kč, měsíční výdaje činí 3 500 Kč, z toho 500 Kč jsou externí splátky spotřebitelského úvěru. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky za žalovaným ke dni 27. 1. 2025. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 4 700 Kč.
11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:
12. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
13. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.
15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.
16. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí u rodičů, nemá vyživovací povinnosti, je svobodný a je zaměstnán. Čistý měsíční příjem žalovaného činí 23 453 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 41 200 Kč. Výdaje žalovaného celkem činí 3 500 Kč. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy.
17. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018 -80, č.j. 1 ICm 1382/2017 , rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018 -22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020 - 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.
18. Právní předchůdkyně žalobkyně sice z výplatní pásky a pracovní smlouvy ověřila, že žalovaný je zaměstnaný a dosahuje uváděného příjmu, právní předchůdkyně žalobkyně ale již rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo přesně s žalovaným ve společné domácnosti žije (zdali pouze rodiče) a kdo dosahuje takových příjmů. Bez tohoto zhodnocení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, přičemž zde zároveň soud uvádí, že ani tak by nebylo možné tyto příjmy v rámci posouzení úvěruschopnosti brát v úvahu, neboť jediným zavázaným ze smlouvy je žalovaný. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné spotřební měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovaným uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, nadto za situace, kdy žalovaný žádá o poskytnutí úvěru převyšující jeho měsíční příjmy. Těžko si lze představit, že žalovaný z částky 3 000 Kč uhradí např. jídlo či příspěvky rodičům na bydlení, platí-li nějaké, což však nebylo zjišťováno vůbec. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalovaného z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného co do výdajů nedostatečným či nepřezkoumatelným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
19. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení.
20. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.
21. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit částku 25 300 Kč, představující nezaplacenou jistinu, neboť žalovaný částku 4 700 Kč již vrátil.
22. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 096,90 Kč, přičemž tato částka představuje 38,56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,28 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,72 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 461 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 36 516 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a sestávající z částky 2 580 Kč za jeden úkon právní služby realizovaný po podání návrhu ve věci dle § 14b odst. 4 a § 7 bodu 5. a. t. včetně jedné paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 430 Kč ve výši 1 140,30 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za doplnění žaloby ze dne 7. 10. 2025 pro neúčelnost, neboť tvrzení obsažená v tomto podání měla být již součástí perfektní žaloby.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.