Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 306/2025-69
Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Pekařovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 35 652 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení částka s úrokem z prodlení 12,75 % z částky částka od datum do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení , částka, s úrokem z prodlení 12,75 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částka s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota uzavřené dne datum mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO IČO (dále jen „původní věřitelka“). Žalovaný čerpal částka, které nevrátil do sjednaného data ani později, ačkoli byl upomínán; k datum oznámila původní věřitelka žalovanému zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně získala pohledávku od původní věřitelky postoupením, spolu s ní požaduje zákonný úrok z prodlení z „jistiny“ od datum do zaplacení. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne datumAnonymizováno
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Na probíhající řízení byl nadto upozorněn e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.
3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka si s žalovaným prostředky dálkové komunikace potvrdili dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru Anonymizováno č. hodnota (č.l. 12-15, 36-40), ve znění dodatků č. hodnota–10 (č.l. 16-35), na základě které měl žalovaný za sjednaných smluvních podmínek (úroková sazba 150 % ročně, roční procentní sazba nákladů úvěru 313,70 %) možnost průběžně čerpat a splácet úvěr do postupně navyšovaného limitu částka. Žalovaný takto na svůj bankovní účet č. č. účtu platbami v období datum až datum načerpal celkem částka (č.l. 41-47). Podle tvrzení žalobkyně (které nepopřel) vrátil zpět částka. Dopisem ze datum oznámila původní věřitelka žalovanému zesplatnění celého úvěru k témuž dni (č.l. 48). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, ve znění dodatku č. hodnota (čl. 49-50), postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným žalobkyni (čl. 51), což mu oznámila dopisem ze dne datum (čl. 52). Téhož dne odeslala žalobkyně žalovanému na jím uvedenou kontaktní adresu předžalobní upomínku (čl. 5354).
4. Žalobkyně ani přes písemnou výzvu soudu netvrdila a neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalovanému jakkoli ověřovala jeho úvěruschopnost; k jeho majetkovým poměrům netvrdila ani nedokládala ničeho. Vzhledem k tomu, že sama operovala v žalobě s možností posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení, nepovažoval soud za hospodárné nařizovat ústní jednání, aby ji ve smyslu § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. poučil ještě ústně.
5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do datum (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb. “), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném do datum (dále jen „o. z.“).
6. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že by původní věřitelka splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru neuvedla ničeho a sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.
7. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ Nadto by úvěrová smlouva byla neplatná i pro nepřiměřenost sjednaného příslušenství, které třistanásobně překračuje běžnou míru RPSN bankovních úvěrů pohybující se okolo 10 %.
8. Žalovaný nárok je tedy skutečně nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně odeslala na bankovní účet žalovaného celkem částka, žalovaný podle jejího tvrzení, které pro svou nečinnost v řízení nezpochybnil, vrátil pouze částka. adresa 773 Kč se tak nadále bezdůvodně obohacuje na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 an. o. z.), a je povinen ji vrátit. V této části proto soud žalobě vyhověl.
9. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř. o. s. ř. ), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo.
10. Výrok o nákladech účastníků řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ; v řízení byl úspěšnější žalovaný, kterému však vlivem jeho nečinnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.