Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

64 Co 504/2025-94

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci

žalobkyně:

Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalované:

Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované

o zaplacení částky 16 405 Kč s příslušenstvím

o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu z 4. 7. 2025, č. j. -67

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 16 405 Kč, potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 16 405 Kč, potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 315 Kč v šesti jím specifikovaných měsíčních splátkách splatných vždy do posledního dne měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, a pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s úhradou byť i jediné splátky (výrok I). Ve zbývající části týkající se požadavku žalobkyně na zaplacení částky 112 285 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 10 053,38 Kč a dále požadovaného ve výši 8,5 % ročně z částky 42 019,47 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úroku kapitalizovaného ve výši 30 796,29 Kč a dále ve výši 25,26 % ročně z částky 42 019,47 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 8 109,91 Kč a dále ve výši 8,25 % z částky 26 400,50 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, a úroku kapitalizovaného ve výši 29 216,84 Kč a dále ve výši 29 % ročně z částky 26 400,50 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Rozhodl tím o nároku žalobkyně na zaplacení částky 116 600 Kč ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které se žalovanou, maďarskou státní příslušnicí s trvalým pobytem na území České republiky, uzavřel v roce 2019 její právní předchůdce - společnost právnická osoba Jednalo se o smlouvu č. 545126759 z 1. 11. 2019 (dále smlouva č. 1), na základě které byla žalované poskytnuta částka 51 000 Kč s úrokem 25,26 % ročně, kterou měla vrátit s poplatkem ve výši 47 891 Kč v 24 měsíčních splátkách po 4 121 Kč do 1. 11. 2021. Podle druhé smlouvy č. 544353578 z 28. 2. 2019 (dále smlouva č. 2) byla žalované poskytnuta částka 50 000 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně, kterou měla žalovaná vrátit spolu s poplatkem ve výši 47 989 Kč v 24měsíčních splátkách po 4 083 Kč do 28. 2. 2021. Podle tvrzení žalobkyně před uzavřením obou smluv byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované tak, že si její předchůdce od žalované vyžádal informace o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, která zaznamenal do zákaznické karty z 1. 11. 2019 a z 28. 2. 2019 s tím, že nemá vyživovací povinnost a další čisté příjmy domácnosti činí 9 000 Kč. Majetkovou situaci žalované si dále ověřil z pracovní smlouvy u jejích tehdejších zaměstnavatelů - společnosti právnická osoba, kde pracovala na hlavní pracovní poměr jako operátor skladu a její čistý měsíční příjem činil 16 897 Kč, a společnosti právnická osoba, kde její čistý měsíční příjem činil 13 359 Kč, a z výplatních pásek žalované za měsíc 12/2018, 8, 9/2019 a 1/2019. Z insolvenčního rejstříku rovněž zjistil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Protože žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, ze smlouvy č.1 zaplatila částku 25 783,84 Kč a ze smlouvy č. 2 částku 54 496,16 Kč, a naposled tak učinila 10. 7. 2023, marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky se dostala do prodlení se všemi neuhrazenými splátkami. Pohledávku z obou smluv věřitel postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 29. 7. 2024, což bylo žalované písemně oznámeno 16. 8. 2024. Žalobkyně ze smlouvy č. 1 požadovala přiznání částky 73 107,16 Kč, zahrnujícího jistinu ve výši 42 019,47 Kč a poplatky ve výši 31 087,69 Kč, a ze smlouvy č. 2 požadovala přiznání částky 43 492,84 Kč, zahrnující jistinu ve výši 26 400,50 Kč a poplatky ve výši 17 092,34 Kč, se specifikovanými smluvenými úroky a zákonnými úroky z prodlení.

3. Soud prvního stupně s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) konstatoval svoji mezinárodní, tak i místní příslušnost k rozhodnutí věci, neboť žalovaná má na území České republiky povolen trvalý pobyt a tím i své bydliště. Po právní stránce posoudil obě úvěrové smlouvy podle (o. z.) a o. z., a podle a , o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) jako absolutně neplatné, neboť předchůdkyně žalobkyně před jejich uzavřením neposoudila řádně úvěruschopnost žalované. Poukázal na to, že žalobkyně ke smlouvě č. 2 nepředložila žádné relevantní důkazy, kterými by prokázala, že její právní předchůdkyně zjišťovala a důkladně ověřovala, tedy nejen povrchně či symbolicky, výši příjmů a výdajů žalované. Ve vztahu ke smlouvě č. 1 sice žalobkyně prokázala, jak byl zjištěn a ověřen příjem žalované, ale neprokázala, jak byly zjištěny a ověřeny její výdaje, a důkazní břemeno o řádném ověření úvěruschopnosti žalované proto neunesla. Odmítl vysvětlení žalobkyně, že s takovými dokumenty nedisponuje, poukazem na ZSÚ, podle kterého je poskytovatel úvěru i jeho právní nástupce povinen dokumenty uschovávat po dobu 5 let od zániku právního vztahu. Stejně tak odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. -97 je podle něj nepřípadný, neboť se týkal předchozí právní úpravy podle

4. Třebaže to soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nevyjádřil, nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni jistinu úvěrů poníženou o částku, kterou již uhradila. Protože ze smlouvy č. 1 žalovaná obdržela pouze částku 34 595 Kč a ze smlouvy č. 2 částku 50 000 Kč, tedy celkem 84 595 Kč, tak po odečtení již zaplacených 80 280 Kč zbývá k úhradě částka 4 315 Kč, kterou žalobkyni přiznal. V té souvislosti jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z. soud prvního stupně posoudil smlouvu č. 542359512, na jejíž refinancování bylo plnění ve výši 16 405 Kč ze smlouvy č.1 určeno. Poukázal na to, že v době jejího uzavření, tj. v červenci 2018, činila obvyklá výše spotřebitelského úroku závazku s fixací na 1-5 let průměrně 8,46 % ročně. Náklady na úvěr u této smlouvy, které představují skrytý úrok, však dosahovaly 85 % ročně, a RPSN byla dokonce ve výši 127,43 %. Rovněž způsob započítání úhrad z jednotlivých plnění byl sjednán v neprospěch žalované jako spotřebitele. Navíc žalobkyně ani v případě této smlouvy neprokázala, že před jejím uzavřením byla zkoumána úvěruschopnost žalované. Pokud tedy na základě smlouvy č. 542359512 byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč, z níž částku 54 759 Kč zaplatila, nebyl k refinancování úvěru ze smlouvy č. 1 žádný důvod. Jestliže to právní předchůdkyně žalobkyně přesto učinila, k obohacení žalované o částku 16 405 Kč nedošlo. S odkazem na § 87 odst. 1 ZSÚ a v souladu s tvrzením žalobkyně soud prvního stupně žalované umožnil splnit povinnost v šesti měsíčních splátkách. Zároveň s důrazem na ochranu oprávněných zájmů žalobkyně povolil splátky pod sankcí ztráty této výhody, pokud žalovaná třeba jedinou splátku neuhradí. K tomu uvedl, že k prodlení žalované dosud nedošlo, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022 č. j. -262. Ve zbývající části týkající se části jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud prvního stupně žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle

5. Proti výroku II rozsudku, a to výhradně co do částky 16 405 Kč, se žalobkyně včas odvolala. Nezpochybňovala právní závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv z důvodu porušení povinnosti věřitele podle § 84 až 89 ZSÚ a posouzení jejího nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Nesouhlasila však s tím, že se žalovaná ze smlouvy č. 1 obohatila pouze o částku 34 595 Kč, což podle ní soud prvního stupně odůvodnil tím, že částka 16 405 Kč, která byla použita na refinancování zůstatku dluhu ze smlouvy o zápůjčce č. 542359512, nebyla žalované vyplacena tzv. „na ruku“. Takový závěr je lichý a nespravedlivý, neboť v případě například refinancování dluhu ve výši 20 000 Kč novou zápůjčkou ve výši 20 000 Kč, kdy reálně „na ruku“ dlužníka by bylo vyplaceno 0 Kč, by k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Obohacením je proto potřeba rozumět celkový finanční prospěch žalované ve výši 51 000 Kč, kterého se jí dostalo, tedy i ten, který byl „započten“ na úhradu jejího předchozího dluhu. Protože žalovaná již částku 25 783,84 Kč ze smlouvy č. 1 uhradila, zbyla k zaplacení částka 25 216,16 Kč, ale vzhledem k přeplatku obohacení u smlouvy č. 2 o částku 4 496,16 Kč, obohacení žalované z obou smluv je ve výši 20 720 Kč. Žalobkyně proto žádala, aby odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost zaplatit jí k částce již přiznané ještě dalších 16 405 Kč v šesti měsíčních splátkách, a aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně, stejně jako před tím k žádnému jinému podání, nevyjádřila.

7. Odvolací soud přezkoumal podle a rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu vztahujícím se k výroku II, a na něm závislý nákladový výrok III, včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Pokud se jedná o výrok I rozsudku a zamítavý výrok II s výjimkou částky 16 405 Kč, nebyl odvoláním dotčen a v této části je již pravomocný. Soud prvního stupně jimi správně posoudil otázku řádného prověřování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o zápůjčce č. 1 a smlouvy o úvěru č. 2, popsal, jaká zjištění z provedených důkazů učinil a správně také uzavřel, že v důsledku neplatnosti smluv ztratila předchůdkyně žalobkyně, nyní tedy žalobkyně, nárok na sjednané úroky a náklady, a že žalovaná jako spotřebitel je povinna vrátit jistiny úvěrů, resp. jejich zbývající část. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) nebylo mezi účastníky sporu, stejně tak jako o tom, jaké částky předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla a jaké částky žalovaná z obou smluv vrátila. V případě smlouvy o úvěru č. 542359512 z roku 2018, na jejíž refinancování byla částka 16 405 Kč ze smlouvy č. 1 určena, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč, podle tvrzení žalobkyně žalovaná z ní uhradila 54 759 Kč.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

11. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na vrácení plnění, poskytnutého žalované na základě předmětných absolutně neplatných smluv o spotřebitelském úvěru, v souladu s citovaným ustanovením. Stejně tak se odvolací soud ztotožňuje s jeho závěrem, že se žalovaná ze smlouvy č. 1 obohatila „pouze“ o částku 34 595 Kč. Pokud předchůdkyně žalobkyně z této smlouvy částku 16 405 Kč použila na refinancování smlouvy o úvěru č. 542359512, nelze to považovat za plnění, které měla žalovaná po právu plnit sama. Soud prvního stupně správně smlouvu o úvěru z roku 2018, na základě které žalovaná obdržela částku 40 000 Kč, posoudil jako absolutně neplatnou podle § 588 o. z. pro její rozpor s dobrými mravy Nelze totiž přehlédnout, že pokud žalovaná i při zaplacení částky 54 759 Kč měla platit ještě dalších 16 405 Kč, tzn. kdy spolu s úvěrem měla vrátit dalších 31 164 Kč, taková odměna věřitele podstatně přesahovala judikaturní trojnásobek úroků poskytovaného v obdobných případech bankami. Kromě toho žalobkyně neprokázala, že před uzavřením této smlouvy byla řádně prověřena v souladu s § 86 ZSU úvěruschopnost žalované, takže i z toho důvodu je smlouva neplatná a žádný důvod k refinancování úvěru nebyl. Žalobkyní zmíněný příklad není přiléhavý. Platil by pouze v případě, pokud by dlužník žádné plnění na předchozí neplatnou smlouvu, na základě které obdržel částku 20 000 Kč, neposkytl, takže částka 20 000 Kč z nově uzavřené smlouvy by sloužila k úhradě předchozího dluhu, a jednalo by se tak o plnění, které měl po právu plnit sám. V projednávané věci je však situace jiná v tom, že žalovaná z obdržených 40 000 Kč částku 54 759 Kč vrátila, a proto k plnění další částky 16 405 Kč nebyl žádný důvod. Jestliže proto předchůdce žalobkyně tuto částku žalované neposkytl, ale použil ji na jiný účel, aniž by k tomu byla žalovaná povinna, k obohacení žalované o částku 16 405 Kč nedošlo. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná ze smlouvy č. 1 obdržela částku 34 595 Kč a ze smlouvy č. 2 částku 50 000 Kč, tedy celkem 84 595 Kč, z níž vrátila celkem 80 280 Kč (25 783,84 Kč + 54 496,16 Kč), takže k zaplacení zbývá částka 4 315 Kč, je proto správný. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek v odvoláním napadené části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o částku 16 405 Kč, včetně správného výroku III, kterým žádnému z účastníků nebyly náklady řízení přiznány, jako věcně správný podle potvrdil.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle a a s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v Dovolání se podává u Nejvyššího soudu, prostřednictvím soudu prvního stupně, do dvou měsíců od jeho doručení.