Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 79/2025-121
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o 89.587,58 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 58.983,25 Kč s úrokem z prodlení 12 % p. a. od 15. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 35.363,47 Kč s úrokem 9,9 % p. a. z částky 86.812,58 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení 12 % p. a. z částky 86.812,58 Kč za den 14. 2. 2025 a 12 % p. a. z částky 27.829,33 Kč od 15. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 5.682 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 58.983,25 Kč s úrokem z prodlení 12 % p. a. od 15. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba na zaplacení částky 35.363,47 Kč s úrokem 9,9 % p. a. z částky 86.812,58 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení 12 % p. a. z částky 86.812,58 Kč za den 14. 2. 2025 a 12 % p. a. z částky 27.829,33 Kč od 15. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 5.682 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 31. 3. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 89.587,58 Kč s úrokem 9,9 % ročně z částky 86.812,58 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 86.812,58 Kč od 14. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12 %, kapitalizovaným úrokem ve výši 4.043,64 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 715,5 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout neúčelový úvěr ve výši 150.000 Kč a závazek žalovaného splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úroky z vyčerpané jistiny. Před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru žalovanému, byla jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr ze strany žalobkyně posouzena s odbornou péčí (k tomu viz také doplňující podání žalobkyně ze dne 4. 8. 2025). Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději k 25. 3. 2026 a doba trvání úvěru byla stanovena na 36 měsíců s výpůjční úrokovou sazbou ve výši 9,90 % p. a. Žalovaný vyčerpal částku úvěru dne 4. 4. 2023, dostal se však do prodlení s úhradou měsíčních splátek. V souladu s ustanovením všeobecných obchodních podmínek tak došlo k zesplatnění celé úvěrové pohledávky a žalobkyně zaslala žalovanému dne 18. 12. 2024 výzvu k okamžitému splacení dluhu do 5. 2. 2025. Žalovaný však dlužnou částku neuhradil. Celková výše žalované pohledávky odpovídá částce 89.587,58 Kč, přičemž tato částka zahrnuje nesplacenou část jistiny úvěru ve výši 86.812,58 Kč a úvěrové poplatky ve výši 2.775 Kč (za zaslání upomínek a za 5 neuhrazených měsíčních poplatků za pojištění úvěru). Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný výpůjční úrok z dlužné nesplacené jistiny úvěru ode dne následujícího po dni poslední úhrady, tedy ode dne 26. 9. 2024, do vydání historického výpisu, tj. do 13. 2. 2025, ve výši 4.043,64 Kč. Nakonec žalobkyně požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z dlužné nesplacené jistiny v částce 715,50 Kč, přičemž byly reflektovány splatnosti jednotlivých splátek dle smlouvy. Žalovanému byla dne 7. 2. 2025 zaslána předžalobní upomínka s výzvou k plnění ve lhůtě do 14. 2. 2025.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4 , příp. § 50 o. s. ř. o. s. ř. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi účastníky a žalobkyně se v ní zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský osobní úvěr ve výši 150.000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 9,90 % p. a. a výší anuitní splátky 4.952 Kč. Lhůta čerpání splátky byla dohodnuta do 14. 4. 2023, a to na specifikovaný účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 36 měsíčních splátkách do 25. 3. 2026. Současně žalovaný přistoupil k volitelnému kolektivnímu pojištění schopnosti splácet. Podle informací sdělených v rámci žádosti o úvěr, bylo ze strany žalovaného sděleno, že je svobodný, bydlí v nájmu, nemá vyživované děti, jeho příjmy činí částka, příjmy rodinných příslušníků v domácnosti částka, výdaje spojené s bydlením částka, pojištění částka a ostatní výdaje částka. Celková výše spotřebitelských úvěrů u jiných poskytovatelů byla uvedena 0, u právnická osoba částka.
5. Z návrhu na poskytnutí úvěru a reportu průběhu schválení bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z údajů od žalovaného o jeho poměrech (viz předchozí odstavec) a celkových „spočítaných“ měsíčních výdajů domácnosti 20.493 Kč. V systémech byly dále zjištěny dluhy žalovaného ze tří spotřebitelských úvěrů celkem 112.934,26 Kč s výší měsíčních splátek celkem 5.205 Kč. Z historie a komentáře případu se podává, že příjmy ze závislé činnosti a příjmy rodinných příslušníků žalovaný dokládal čestným prohlášením a příjmy ze závislé činnosti byly dále doloženy výpisem ve výši 17.718 Kč.
6. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně dále předložila výpisy z běžného účtu žalovaného za období od 26. 9. 2022 do 25. 4. 2023. Z nich soud zjistil, že žalovaný v období před uzavřením úvěrové smlouvy obdržel mzdu v říjnu 2022 ve výši částka, v listopadu 2022 ve výši částka, v prosinci 2022 ve výši částka, v lednu 2023 ve výši částka, v únoru 2023 ve výši částka, a v březnu 2023 ve výši částka, průměrně tedy částka. Pokud jde o výdaje na bydlení, v lednu 2023 žalovaný uhradil s popisem nájem + voda částku částka a v dubnu 2023 částku částka společnosti Innogy Energie. Dne datum žalovaný čerpal úvěr ve výši částka a dne datum ve výši částka. Konečný zůstatek na účtu žalovaného byl ke dni datum ve výši částka.
7. Z historického výpisu z úvěrového účtu a periodických výpisů pak soud vzal za prokázané, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 150.000 kč dne 4. 4. 2023 a dosud z titulu posuzované úvěrové smlouvy uhradil částku celkem 91,016,75 Kč, včetně poplatků, pojištění splátek, úroků či pokut z prodlení.
8. Z výzvy ze dne 18. 12. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k okamžitému splacení dluhu po splatnosti z úvěrové smlouvy ve výši 117.149,09, nejpozději do 5. 2. 2025. Podle dodejky byla zásilka uložena dne 23. 12. 2024.
9. Dále byla doložena předžalobní upomínka žalobkyně adresovaná žalovanému ze dne 7. 2. 2025 s výzvou k úhradě do 14. 2. 2025. Podle potvrzení o sledování byla zásilka odeslána dne 7. 2. 2025.
10. Soud ještě provedl dokazování některými dalšími listinami, z nich však s ohledem na dále učiněné závěry nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na konečné rozhodnutí, a proto je pro stručnost neuvádí.
11. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
12. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 28. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. V posuzované věci soud na základě provedených důkazů uzavřel, že žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, avšak ne zcela dostatečně a na základě informací o poměrech žalovaného neměl být úvěr ani poskytnut. Z podkladů, které v této souvislosti žalobkyně předložila bylo předně prokázáno, že žalobkyně měla doložené příjmy žalovaného v předchozích měsících průměrně cca 20.000 Kč, nikoliv tedy 34.000 Kč, jak uváděl žalovaný a měl to dokládat pouhým čestným prohlášením. Příjmy rodinných příslušníků v domácnosti (aniž je zřejmé o koho se jedná) ve výši 28.000 Kč nebyly doloženy vůbec, kdy žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila s čestným prohlášením žalovaného. Neúplně byly rovněž doloženy pravidelné výdaje na nájemní bydlení žalovaného, na základě výpisů z běžného účtu je lze dovodit ve výši minimálně 11.500 Kč měsíčně (nájem, voda, energie). Bylo rovněž zjištěno, že žalovaný měl řadu dalších dluhů, kdy bezprostředně před uzavřením úvěrové smlouvy mu byly v lednu 2023 poskytnuty úvěry v celkové výši cca 113.000 Kč a s výší měsíčních splátek celkem 5.205 Kč. Konečný měsíční zůstatek na účtu žalovaného před poskytnutím úvěru byl jen minimální.
16. S ohledem na uvedená zjištění lze pak podle přesvědčení soudu konstatovat, že žalobkyně se poměry žalovaného a jeho schopností splácet poskytovaný úvěr zabývala nedostatečně. I přes poměrně vysoké zadlužení žalovaného a informace o skutečných příjmech žalovaného, kdy jiné příjmy, než ze závislé činnosti se z dostupných dokladů nepodávají, žalobkyně nepřistoupila k důkladnější revizi celkových finančních poměrů žalovaného (nic takového nebylo tvrzeno, ani doloženo). Přitom muselo být žalobkyni z dokladů, které měla k dispozici a údajů od žalovaného zřejmé, že žalovaný nemá žádnou finanční rezervu a z prokazatelných příjmů cca 20.000 Kč mu po úhradě pravidelných výdajů na bydlení 11.500 Kč, měsíčních splátek 5.205 Kč a tvrzených úhrad pojištění 1.500 Kč a ostatních výdajů 1.500 Kč nezůstalo prakticky ničeho, nehledě i na žalobkyní spočítané měsíční výdaje domácnosti ve výši 20.493 Kč. Nějaké další příjmy domácnosti žalovaného nebyly, kromě údajného čestného prohlášení žalovaného, podloženy žádným dokladem a ani není zřejmé o jakou osobu a v jakém vztahu k žalovanému se jednalo a zda a jakým způsobem se podílela na chodu domácnosti a hrazení s tím spojených nákladů. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo podle přesvědčení soudu na místě, aby se žalobkyně důkladně zabývala poměry žalovaného a aby si od něho zajistila potřebné informace a jednoduše doložitelné doklady. Takto však žalobkyně zjevně nepostupovala. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud rovněž dovozuje, že žalovanému neměl být úvěr poskytnut, když žalobkyni známé skutečnosti (v rozsahu, jak byly zjištěny soudem) vůbec nenasvědčovaly závěru, že žalovaný bude schopen řádně a včas své závazky ze zamýšlené úvěrové smlouvy plnit, zejm. že má dostatečné zdroje na úhradu splátek úvěru ve výši 4.952 Kč.
17. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž nereagovala na známé skutečnosti o poměrech žalovaného, jež mohla a měla zjistit z dokladů a informací, které měla k dispozici, a přestože vše nasvědčovalo tomu, že žalovaný nebude schopen úvěr řádně splácet, úvěr mu přesto poskytla.
18. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani případná skutečnost, zda dlužník v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
19. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
20. Následkem nesplnění uvedené povinnosti žalobkyně je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.
21. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty a apod.
22. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka úvěru 150.000 Kč a z této částky pak podle obsahu spisu žalovaný dosud uhradil částku 91.016,75 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 58.983,25 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.
23. Pokud jde však o příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, je třeba poukázat na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se mění doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
24. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).
25. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 -262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.
26. S přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxí odvolacího soudu (viz např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 35/2024 -163 a 28 Co 121/2024 -145) lze však dovodit, že pro případ vydání bezdůvodného obohacení, je právo věřitele domáhat se plnění, při absenci platné dohody o splatnosti, obecně vázáno na výzvu k plnění a dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu. Aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.
27. Poslední větu § 87 odst. 1 a odst. 2 téhož ustanovení je nutné interpretovat komplexně a ve vzájemné souvislosti. Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 je přitom potřeba nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.
28. V posuzované věci při absenci platné dohody o přiměřené době k plnění soud analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyšel z časově první prokazatelně odeslané výzvy k zaplacení celé dlužné částky ze dne 7. 2. 2025, v níž byla stanovena lhůta k zaplacení do 14. 2. 2025 (výzva byla odeslána žalovanému dne 7. 2. 2025). Žalovaný ani netvrdil, jaká doba k plnění byla či je ne/přiměřená jeho možnostem a žádnou námitku v tomto směru nevznesl. Spor (aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka) o to, zda uvedená doba k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl a na takovou situaci dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.
29. Soud proto v této části dospěl k závěru, že po uplynutí uvedené lhůty k plnění se žalovaný dostal do prodlení a je tedy povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 a § 1970 o. z.), přičemž sazba zákonného úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku příslušenství pak byla žaloba opět zamítnuta.
30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení jen částečně úspěšná, nárok na náhradu 18,70 % nákladů řízení (příslušenství pohledávky bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky celkem 63.966,93 Kč, tedy v rozsahu 59,35 % předmětu řízení, a zamítnuta byla žaloba v částce celkem 43.818,38 Kč, tedy co do 40,65 % předmětu řízení). Náklady žalobkyně v částce 30.383,04 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3.584 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 89.587,58 Kč sestávající z částky 4.700 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 10. 2025 náhrada 1.547,97 Kč za 130 ujetých km v částce 947,97 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22.147,97 Kč ve výši 4.651,07 Kč. Z toho bylo přiznáno 18,70 %, tedy částka 5.682 Kč.
31. K zaplacení přiznaných částek soud žalovanému stanovil zákonnou lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když nezjistil žádné skutečnosti pro poskytnutí lhůty delší nebo pro plnění ve splátkách.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.