Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
6 C 110/2025-18
Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Evou Otáhalovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně
sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného
bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 32 676,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 21. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 676,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 21. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku částka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 21. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 676,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 21. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedených částek s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba., IČO: IČO (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) s žalovaným uzavřel dne 12. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému částku 20 000 Kč. Dle této smlouvy měl žalovaný mimo jistinu 20 000 Kč uhradit i další poplatky ve výši 12 676,29 Kč. Poskytnutou částku, úrok a poplatky dle úvěrové smlouvy měl žalovaný hradit ve splátkách, což ovšem řádně a včas nečinil a žalované částky původnímu věřiteli neuhradil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, proto je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též i úrok z úvěru a zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru.
2. Vzhledem k předloženým listinám a souhlasu žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.
3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 12. 2022 a smluvních ujednání této smlouvy, sdělení právnická osoba. ze dne 21. 8. 2025 a předžalobní výzvy ze dne 15. 3. 2025 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy na dobu 12 měsíců, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem 12 % ročně a poplatky v celkové výši 12 676,29 Kč. Částka 20 000 Kč byla připsána na účet žalovaného dne 13. 12. 2022. Celkem měl žalovaný dle smluvních ujednání uhradit částku 33 837,85 Kč ve 12 splátkách po 2 820 Kč, přičemž splatnost úvěru včetně úroku a poplatků byla sjednána na 20. 11. 2023. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše činila 12 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) činila 246,05 % ročně. Pro případ prodlení se splácením byla v čl. VII bod 1 sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Dále bylo v čl. VII v bodě 2 sjednáno, že v případě prodlení s úhradou jakékoli v částky má je klient povinnost uhradit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s jejich prodlením. Žalovaný úvěr řádně a včas nevrátil, na úhradu dluhu nezaplatil do dne podání žaloby ničeho. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2025 ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, postoupení bylo oznámeno žalovanému sdělením ze dne 15. 3. 2025. Žalobkyně také zaslala dne 15. 3. 2025 žalovanému předžalobní výzvu, v níž byl vyzván k úhradě dosud nezaplacené jistiny, poplatků a příslušenství. Celkový dluh žalovaného se dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě skládá z neuhrazené jistiny ve výši 20 000 Kč a dlužných poplatků ve výši 12 676,29 Kč.
4. Na základě shora uvedených skutkových závěrů soud věc posoudil v souladu s ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále je „o. z.“), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností shora uvedené smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru žalovaný zaplatit oproti poskytnuté částce 20 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 12 měsíců částku 33 837,85 Kč, což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN ve výši 246,05 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 12 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen NS), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 69 % ročně a RPSN ve výši 104,83 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“
6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání uvedené smlouvy ze dne 12. 12. 2022 povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě úroku 12 % ročně také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 676,29 Kč, který byl připočítán k jistině, a povinnost žalovaného se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky splatné dlužníkem“ ve výši 33 837,85 Kč v pravidelných 12 měsíčních splátkách po 2 820 Kč. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný sjednali poplatek za poskytnutí úvěru 12 676,29 Kč, a to za situace, kdy formuláře věřitele jsou již předem připravené, doplňují se o několik málo údajů, proto soud takto sjednaný poplatek považuje za částku, které ve skutečnosti vede ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skrytý úrok z úvěru. Sjednání takového poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je odměnou za poskytnutí úvěru (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle ust. § 580 o. z. I když výše sjednaného úroku úvěru činila pouze 12 % ročně, přesto o více jak 80 % překročila obvyklou výši úroků (9,66 % ročně) dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období prosinec 2022 pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu a poplatek, který je žalovaný povinen hradit spolu s poskytnutou částkou úvěru představuje navýšení povinnosti žalovaného uhradit v souvislosti s čerpáním úvěru částku vyšší o 63,38 %. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.
7. Podle výše uvedené judikatury NS, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem jsou s ostatními ujednáními natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vysokým nákladům. Obsah služeb, který by mu měl být za tuto částku poskytnut, je přitom formulován neurčitým a nepřezkoumatelným způsobem, kdy je poplatek označen jako poplatek za poskytnutí úvěru. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod účtování takto vysokého poplatku za vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Nevyváženost smlouvy v neprospěch dlužníka však vyniká v případě jeho prodlení se splácením, kdy k výše popsaným nákladům zatěžujícím dlužníka jako účastníka konkrétní smlouvy, přistupují další sjednané sankce, které jeho dluh dále razantním způsobem navyšují. Konkrétně se jedná o smluvní pokutu podle čl. VII bod 1 a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka podle bodu 2 tohoto článku. V případě smluvní pokuty se jedná o sankci, která má potenciál výši dluhu zvyšovat velmi razantním způsobem. Přestože její sazba 0,1 % denně není sama o sobě nepřiměřeně vysoká, celkový systém sankcí obsažený ve smlouvě, kdy tato denní pokuta je doplňována dalšími náklady, způsobuje to, že rozsah povinností, které v případě prodlení dlužníka zavazují, je zcela nepřiměřený výši plnění, které mu bylo žalobkyní poskytnuto. Ustanovení dané smlouvy ve svém souhrnu zakládá proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobuje absolutní neplatnost této úvěrové smlouvy.
8. Z výše uvedených závěrů pak vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr dne 12. 12. 2022 na základě úvěrové smlouvy ve výši 20 000 Kč, z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně a ani žalobkyni neuhradil ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 20 000 Kč, která je bezdůvodným obohacením a byla žalobkyni přiznány výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z těchto shora uvedených dlužných částek ve výši uvedené ve výroku I., neboť žalovaný byl a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částky jistiny (poplatku za sjednání úvěru) s úrokem z prodlení, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.
9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 944,33 Kč, přičemž tato částka představuje 22,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,21 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,79 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 308 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 32 676,29 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.