Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 C 135/2025-29

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované

o zaplacení částky 11 425,86 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 014,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 7 477,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 491,96 Kč od datum do datum, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 477,77 Kč od datum do zaplacení, částku 2 139 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 139 Kč od datum do zaplacení, částku 794,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 794,90 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 014,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od , datum, do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 7 477,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 491,96 Kč od , datum, do , datum, , zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 7 477,77 Kč od , datum, do zaplacení, částku 2 139 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 139 Kč od , datum, do zaplacení, částku 794,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 794,90 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované (dále jen „žalovaný“) zaplacení částky 11 425,86 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost právnická osoba. (dále také „ČS“) dne datum uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na podkladě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému k opakovanému čerpání limit ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit v pravidelných splátkách po 300 Kč, čemuž žalovaný nedostál, pročež předchůdkyně žalobkyně využila svého práva a prohlásila úvěr za splatný v celé výši ke dni datum, přesto žalovaný úvěr nesplatil. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalobkyně nyní požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 8 491,96 Kč, úrok 794,9 Kč, poplatky 2 139 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z právě uvedených částek od datum do zaplacení. Celkem žalovaný čerpal částku 11 819 Kč a do podání žaloby uhradil 10 804,81 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání smlouvy úvěruschopnost žalovaného, tak, že banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, a insolvenční rejstřík. Dále pak pracovník banky zkontroloval příjem žalovaného i na základě doložených výpisů z bankovního účtu žalovaného, ze kterých jsou patrné jeho pravidelné měsíční příjmy ze zaměstnání v částce 20 588 Kč a další dávky státní sociální podpory 12 800 Kč. Předchůdkyně žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, na 10 144 Kč. Zároveň banka při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Splátka nového úvěru činila 300 Kč a nové splátkové zatížení tedy činilo 8 820 Kč, do které byla započtena splátka spotřebního úvěru 2 716 Kč a splátka kreditní karty 1 950 Kč a splátku úvěru ze stavebního spoření ve výši 3 854 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z uvedené smlouvy předžalobní upomínkou, přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud vyzval žalovaného a žalobkyni, aby se vyjádřili, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný ani žalobkyně se k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Při zjišťování skutkového stavu soud vyšel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla sporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o revolvingovém úvěru ze dne datum se ČS zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky s tím, že žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč. Před sjednáním dohody ČS zkoumala schopnost žalovaného splácet dohodnuté splátky tak, že žalovaným uvedený příjem v žádosti 20 814 Kč zkontrolovala z výpisů z účtů žalovaného za dobu od ledna rok do července rok, příjmy pak od července rok. Z těchto výpisů lze uzavřít, že žalovaný dosahoval příjmů, jak byly žalobkyní shora uvedeny, které pocházely jednak ze zaměstnání a jednak ze sociálních dávek, zejména příspěvku a bydlení a příspěvku pro pěstouna (který je však určen na pokrytí nákladů dítěte). Z výpisů z účtu je však patrné, že žalovaný i přes své příjmy (a příspěvek, který mu pokrýval náklady na bydlení) vynakládal takové výdaje, že na konci měsíce mu zbývala k dispozici maximálně částka 359 Kč (disponibilní zůstatky na výpisech byly ve většině případů záporné, docházelo i k tomu, že platby nemohly být uskutečněny z důvodu nedostatku prostředků). Pokud v měsíci dubnu byl disponibilní zůstatek přes 6 000 Kč, tak lze předpokládat, že toto se stalo z důvodu, že na účet mimořádně došla částka 20 936 Kč od finančního úřadu. Dále banka nahlédla do insolvenčního rejstříku, ověřila informace v CCB a nahlédla do interní historie klienta. Z CCB zajistila, že žalovaný má úvěr u ČS se splátkou 2 716 Kč, dále dva závazky mimo ČS, a to se splátkou 1 950 Kč a 3 854 Kč. Banka následně stanovila výdaje žalovaného na základě jim sdělených údajů v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 10 144 Kč, což s ohledem na výdaje na výpisech nemůže odpovídat skutečnosti. Stejně tak z přehledu čerpání a splácení úvěru je patrné, že žalovaný nebyl úvěruschopný, když již v říjnu rok mu byl účtován úrok z prodlení a bylo zaznamenáno placení po splatnosti. Žalovaný finanční prostředky opakovaně čerpal, a to v celkové výši 11 819 Kč. Žalovaný následně neplnil splátky řádně a včas a na svůj dluh uhradil postupně celkem částku 10 804,81 Kč. ČS využila svého práva a zesplatnila celý dluh a vyzvala žalovaného k úhradě dopisem ze dne datum. ČS následně dle písemné dohody ze dne datum prodala žalobkyni pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne datum. Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené smlouvy dopisem, který dala do poštovní přepravy dne datum a v němž poskytla žalovanému lhůtu k úhradě dluhu 10 dnů od doručení dopisu.

4. Podle , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ “) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

5. Podle poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční k opakovanému čerpání prostředky až do výše 10 000 Kč. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ “), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem ( ).

9. Podle je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. .

10. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobkyně vyšla jednak z tvrzení žalovaného a jednak využila různé databáze, tj. nahlédla do insolvenčního rejstříku, ověřila informace v CCB a nahlédla do interní historie klienta a stanovila výdaje žalovaného na základě jim sdělených údajů v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Soud k tomu uvádí, že pokud se týká příjmů, má za to, že tyto si banka ověřila dostatečně prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného. Ačkoliv ČS měla k dispozici výpisy z osobního účtu žalovaného, ale z těchto dle jejích tvrzení nic nezjišťovala. Z předložených důkazů dále vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na ověření reálných výdajů žalovaného v té době, a to ať už se týká bydlení či jiných potřeb, na které žalovaný měsíčně vynakládá prostředky. Soud má za to, že v případě výdajů nelze vycházet jen a pouze ze statistických údajů, ale je potřeba každý případ posuzovat individuálně a výdaje žalovaného zjišťovat a alespoň obecně ověřit, ať už se jedná o výpis z účtu, nájemní smlouvu, dokladů SIPO, faktur apod. za období přiměřené tomu, aby z něj byly patrné pravidelné výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr. Uvedené zjišťování výdajů nemůže nikdy nahradit dotaz do nejrůznějších databází, ze kterých se dá zjistit zejména splátkové zatížení klienta, nikoliv jeho pravidelné výdaje. Dále soud odkazuje na závěr o skutkovém stavu věci, kde se zaobíral výpisy z účtů žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru v souladu s za absolutně neplatnou, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá již např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již výslovně zakotvena v . Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

11. Jelikož byla smlouva posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu a uložit žalovanému vrácení zbytku poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 11 819 Kč a žalovaný jí vrátil částku 10 804,81 Kč, pročež jí tedy stále dluží 1 014,19 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba., jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávek za žalovaným, a je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání žalované pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 1 014,19 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení.

12. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl poprvé vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne datum, kterým zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení upomínky. Tento dopis byl dán k poštovní přepravě dne datum. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. ), tj. dne datum. Od té doby měl žalovaný 10 dnů na to, aby dlužnou částku zaplatil, tedy do datum. Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z dlužné částky. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s větou před středníkem , když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle Již z výroku rozhodnutí je zřejmé, aniž by soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak to vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ), že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.