Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 135/93

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne ll. 8. 1993 čj. -21 ve spojení

s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993

čj. PÚ-Pr/2211/93-Ku za účasti Krajského soudu v Českých

Budějovicích jako účastníka řízení t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.8. 1993 čj. -21 se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1993 čj.

-21 s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl. 1,

a d (dále jen

), neboť ačkoliv na jedné straně Krajský soud neměl

pochybnosti o persekuční povaze konfiskačních rozhodnutí, vydaných

ohledně majetku navrhovatele, podle dekretu presidenta republiky

č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. současně mimo jiné shledal, že

s ohledem na požadavky § 2 zák. č. 243/92 Sb., který se vztahuje

pouze na případy vracení státního občanství, nelze tento předpis

vztáhnout na majetek čs. státních občanů, neboť tito občané

nesplňují podmínku vrácení státního občanství. To vše pak s tím

důsledkem, že právě pro nesplnění tohoto požadavku nelze ani

v dané věci majetek podle zákona č. 243/92 Sb. vydat. Navrhovatel

zdůraznil, že s tímto právním názorem nelze souhlasit, neboť by

znamenal, že dle § 2 zák. č. 243/92 Sb. je oprávněnou osobou pouze

ten, kdo pozbyl a pak znovu nabyl občanství a nikoliv ten, kdo

občanství vůbec nepozbyl. Dále sám vyslovil právní názor, že

výkladem "a maiore ad minus" nutno dovodit, že vrací-li se majetek

těm, kteří pozbyli občanství a znovu ho nabyli, musí být tím spíše

vrácen těm, kteří občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by

odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k nápravě

křivd zejména občanům tohoto státu, a i tomu, že účelem

restitučních zákonů je náprava majetkových křivd a nikoliv

odškodňování za ztrátu občanství.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti navrhovatele. V odůvodnění svého

stanoviska poukázal na dekrety presidenta republiky č. 12/1945 Sb.

a č. 108/1945 Sb., dle nichž nemovitosti přešly do vlastnictví

státu s tím, že restituční nárok navrhovatele se pak řídí zákonem

č. v novelizovaném znění. Ten stanoví jako jednu

z podmínek, které musí splňovat oprávněná osoba, vrácení státního

občanství ve smyslu některého ze zákonů o nabývání státního

občanství, uvedených v ustanovení § 2 cit. zák. Z tohoto dále

krajský soud dovodil, že zákon č. 243/92 Sb. se vztahuje toliko na

majetek Němců a Maďarů a nezahrnuje majetek dalších osob, neboť

účelem citovaného zákona je vrátit majetek těm Němcům a Maďarům,

kteří se neprovinili proti Čsl. státu a bylo jim vráceno

občanství. Za této situace pak krajský soud dospěl k závěru, že

nedošlo k porušení a y.

Okresní pozemkový úřad v T. jako vedlejší účastník řízení ve

svém vyjádření k návrhu sdělil, že majetek navrhovatele byl

původně v podílovém spoluvlastnictví R. a R. S., přičemž majetek

připadající na R. S. byl konfiskován dle dekretu presidenta

republiky č. 12/1945 Sb. a majetek R. S. dle dekretu presidenta

republiky č. 108/1945 Sb. Dále uvedl, že na případy, kdy majetek

přešel do rukou státu dle těchto dekretů, se vztahuje speciální

, podle něhož R. S. nesplňuje podmínku

trvalého žití na území ČR, neboť zemřel v emigraci a navíc ani

podmínku, že mu české státní občanství bylo vráceno zpět. Stejně

tak nesplňuje tuto druhou podmínku ani R. S.. Závěrem však vyslovil

názor, že u restitučních nároků, kde došlo k účelovému použití

dekretů po únoru 1948, by mělo dojít k vydání nemovitostí.

Státní rybářství, s.p. v T. jako vedlejší účastník navrhl

zamítnutí návrhu navrhovatele s odůvodněním, že pokud by měl být

správný názor navrhovatele, že napadeným rozhodnutím byl porušen

, 3 a 11 y, musel by být v rozporu s těmito články

samotný Současně zdůraznil, že

rozsah nápravy křivd určuje zákonodárce a vzhledem k tomu, že

stoprocentní náprava možná objektivně není, upravil pouze některé

otázky a jiné nikoliv, tedy ani všechny případy, kdy došlo ke

ztrátě majetku na základě dekretů presidenta republiky č. 12/1945

Sb. a 108/1945 Sb.

Vedlejší účastník Pozemkový fond se k návrhu písemně

nevyjádřil a stejně tak se ani ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č.

svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal.

Vedlejší účastník K. R. ve svém vyjádření uvedl, že napadené

rozhodnutí je v rozporu s a 3 y, neboť dle zák. č.

pouze původní vlastník musí trvale žít na území ČR

a pokud nežije, citovaný zákon již neupravuje pro další osoby

podmínky, za kterých se mohou po zemřelém o vrácení majetku

ucházet, navíc Ústavní soud již podmínku trvalého pobytu při jiné

příležitosti zrušil. Dále uvedl, že dekrety č. 12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. se vztahovaly i na osoby, mající národnost českou

a československé státní občanství a měly celorepublikovou

působnost, což znamená, že nelze přistoupit na názor krajského

soudu, že by se vztahoval pouze na občany

německé a maďarské národnosti. Konečně dovodil, že požadavek

vrácení čs. občanství nelze chápat jinak, než tak, že osoba, které

má být majetek vrácen, musí být občanem ČR, neboť jiný výklad by

byl v rozporu jak s u, tak s principy restitučních zákonů.

Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatele

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše však

za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle y. Vzhledem k tomu, že navrhovatel

uplatnil námitky, spočívající právě v porušení základních práv

a svobod a to konkrétně , a y, nezbylo

Ústavnímu soudu než přezkoumat napadené rozhodnutí i řízení mu

předcházející. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisy

Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. a sp.

zn. . Ústavní soud pak v této souvislosti zjistil, že

navrhovatel se domáhal schválení uzavřené dohody o vydání

nemovitostí ze dne 23. 11. 1992 ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1

s osobou povinnou, tj. Státním rybářstvím T.

Krajský soud, který rozhodoval o odvolání proti negativnímu

rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993 čj.

PÚ-Pr/2211/93-Ku, pak sice dospěl k závěru, že konfiskační

rozhodnutí vydaná podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.

mají perzekuční povahu, avšak současně věc právně posoudil podle

zák. č. 243/92 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Což znamená, že

ačkoliv krajský soud z hlediska skutkového dospěl k závěru, že by

mohlo jít o situaci, která je upravena v § 6 odst. 1 písm. r) zák.

č. ve znění pozdějších předpisů, přesto aplikoval

ve znění pozdějších předpisů, když v rozporu

se zásadami, upravenými v , a , které

ukládají spolehlivé zjištění skutkového stavu věci, přistoupil na

formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodl,

jako by šlo o konfiskaci dle citovaných dekretů a nikoliv

o perzekuci, jak ji ale sám připustil v odstavci 2 str. 5 svého

rozhodnutí, kde poukazuje na celkovou situaci v obci, tomu

odpovídající novinové články, výsledky trestního řízení

a i samotné odůvodnění konfiskačních rozhodnutí. Tak se stalo

napadené rozhodnutí nejen nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2; § 221

odst. 1 písm. c) ), ale navíc i v rozporu s y,

který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s § 6, §

120 a poskytovat ochranu právům a dále

i s y, který zaručuje každému právo

stanoveným způsobem, tedy v souladu s , domáhat se svého

práva, a konečně ve svých důsledcích zakládá toto rozhodnutí

možnost porušení y. Pokud tedy skutkově

krajský soud naznal, že šlo o politickou perzekuci a nikoliv

o situaci upravenou v dekretech, pak aktem této perzekuce byly

výměry z 1. 4. 1948 a 11. 5. 1948, které se pouze pod pláštík

dekretů, tzn. formálně, schovaly. Jinými slovy, je-li povinností

soudu rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového

stavu, nelze se spokojit s formálním hodnocením důkazů, tj.

omezením se na zjištění aplikace dekretů bez dalšího, protože tyto

zejména po 25. únoru 1948 mohly být pouze formou neboli

prostředkem k politické perzekuci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r)

, jež pak už jen došla výrazu ve výměrech.

Stejně tak nelze akceptovat rozhodnutí, které sice z hlediska

skutkového konstatuje stav perzekuce, ale formálně věc posoudí

jako by šlo o situaci upravenou v dekretech. Jak vyplývá ze shora

uvedeného, krajský soud nedostál svým povinnostem, vyplývajícím

z y, d,

a proto nezbylo Ústavnímu soudu než nálezem napadené rozhodnutí

dle -3 zrušit.

Na krajském soudu nyní bude, aby znovu pečlivě zhodnotil

každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti

s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co

uvedli účastníci ( ) a poté znovu rozhodl, zda jsou tu

splněny podmínky pro rozhodnutí o restitučním nároku navrhovatele

dle toho předpisu, který odpovídá co nejspolehlivěji zjištěnému

skutkovému stavu ( ; ; ).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepostupoval dle § 78

odst. 2 jak navrhl stěžovatel, neboť nedospěl

k závěru, že by byl jednoznačně aplikován.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 9. 1994