Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 18/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.L., zastoupeného advokátem JUDr. R. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.1993, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 1993, sp. zn. , za vedlejšího účastenství V.H., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., a za vedlejšího účastenství O.Ú. v N.

t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 17. 1. 1994 podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, který je citován ve výroku a který nabyl právní moci dne 1.12.1993, jakož i navazujícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, citovaného rovněž ve výroku.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho majetkových práv, neboť došlo de facto k obnovení právní moci rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 11. 1990, sp. zn. a tím v konečných důsledcích k obejití Tím došlo, podle názoru stěžovatele, k vytvoření stavu, kdy kat.ú. v N. odmítá vložit do katastru nemovitostí změnu vlastnických práv k nemovitosti na základě smlouvy darovací, kterou stěžovatel a jeho bratr uzavřeli se svými dětmi.

Ústavní soud vyzval dne 10. 5. 1994 právního zástupce stěžovatele k doplnění ústavní stížnosti. Podáním ze dne 13.5.1994 pak byla ústavní stížnost doplněna. Z tohoto doplnění vyplynulo, že v mezidobí podal V.H. u Okresního soudu v Náchodě žalobu proti stěžovateli a zemřelému spoluvlastníku nemovitosti MVDr. J.L. o určení vlastnického práva k nemovitosti, tj. k domu čp. 133 a st.p. 188/1 v N. Ze zprávy Okresního soudu v Náchodě z 15. 8. 1994 bylo zjištěno, že tento spor o určení vlastnického práva skutečně u soudu probíhá pod sp. zn. a že rozhodnutí Okresního soudu lze očekávat do konce tohoto roku.

Ústavní soud si vyžádal k posouzení tohoto právně i skutkově složitého případu několik vyjádření. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 27. 6. 1994 v podstatě sdělil, že

soudci nepřísluší vyjadřovat se k důvodům senátního rozhodnutí jinak, než v jeho odůvodnění a z tohoto důvodu se na odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 8. 1993 odvolal a uvedl, že rozhodnutí o stížnosti stálo výlučně na procesně právních závěrech o postavení bývalých národních výborů v občanském soudním řízení. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření z 30. 5. 1994 uvedl jen tolik, že jeho usnesení je věcně správné a že vycházelo z právního názoru Vrchního soudu v Praze, který byl pro Krajský soud závazný. O.Ú. dne 17. 6. 1994 podal k případu obsáhlé vyjádření, které ještě doplnil dne 11.7.1994. V těchto vyjádřeních zejména upozornil na širší souvislosti celé záležitosti a především pak vyslovil svůj právní názor, pokud jde o zákonné opatření Předsednictva bývalého Federálního shromáždění č. Kromě toho ve svém podání polemizuje s postupem GP v této věci i s postupem soudu, pokud jde o vyrozumění O.Ú. v řízení o stížnosti o porušení zákona. V závěru svého vyjádření navrhuje O.Ú., shodně se stěžovatelem, zrušení napadeného rozsudku, resp. usnesení. Konečně pak V.H. podal prostřednictvím svého právního zástupce vyjádření dne 1. 7. 1994, ve kterém se plně staví za právní názor vyslovený Vrchním soudem v Praze, který odvolání O.Ú. kvalifikoval jako podání učiněné neoprávněnou osobou. Z tohoto důvodu zastává názor, že napadená rozhodnutí v žádném případě nemohla porušit práva stěžovatele, chráněná u základních lidských práv.

Ústavní soud po posouzení všech skutkových a právních okolností tohoto případu musel konstatovat, že ústavní stížnost, jakkoli lze pochopit důvody, které k jejímu podání vedly, je třeba kvalifikovat jako návrh podaný někým, kdo k tomu není oprávněn. Podle ustanovení o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Jak vyplývá z předložených důkazů a spisového materiálu, bylo u Okresního soudu v Náchodě vyvoláno v r. 1990 řízení o určení, že kupní smlouva uzavřená dne 12. 6. 1990 mezi V.H. a státním podnikem R., v likvidaci, je platná. Vedlejšími účastníky v tomto řízení byli na straně žalovaného podniku stěžovatel a jeho bratr MVDr. J.L. Je tedy zřejmé, že není splněna podmínka citovaného ustanovení , když stěžovatel v tomto řízení a v řízení, která na něj navazovala, účastníkem nebyl. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i následné stěžovatele, že napadená rozhodnutí zasahují do jeho základních práv a svobod, a to především z toho důvodu, že se jedná o rozhodnutí vydaná v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Tento mimořádný opravný prostředek, který byl přípustný před zavedením institutu dovolání, podléhal režimu podle až 243 . Pro stěžovatelův případ je pak podstatné zejména ust. , ve znění platném do 31. 12. 1991 (podle kterého je třeba posuzovat stížnost na porušení zákona podanou do 31. 12. 1991, viz čl. III písm. 1a) ). Podle tohoto ustanovení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny právní poměry někoho jiného než účastníka řízení, ledaže mu porušení zákona muselo být známo. Taková vědomost však nepochybně u stěžovatele nebyla, především proto, že v mezidobí byl jemu a jeho bratrovi vydán majetek podle , a to na základě dohody ze dne 30. 7. 1991, která byla registrována SN v N., pod zn. .

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud, po zvážení všech skutkových i právních souvislostí tohoto komplikovaného případu, dospěl k závěru stížnost odmítnout podle ust. . Tento závěr podporuje i fakt, že v současné době probíhá u Okresního soudu v Náchodě řízení o určení vlastnictví ke sporným nemovitostem. V tomto řízení má stěžovatel postavení účastníka a má tedy k dispozici celou řadu právních nástrojů k ochraně svých práv, včetně případné ústavní stížnosti po vyčerpání všech prostředků, které mu právo dává v řízení před soudy.

Poučení: proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné

V Brně dne 26. srpna 1994 JUDr. Pavel Varvařovský

soudce Ústavního soudu ČR