Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 94/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana MUDr. J.H., zastoupeného advokátem JUDr. T.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze, dne 11. 7. 1994 mimo ústní jednání předsedou senátu JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, došlou Ústavnímu soudu ČR dne 27. 6. 1994, brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, totiž proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 7. prosince 1993 (sp. z n. ) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994 (sp. zn. ) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů, jako rozhodnutími orgánů veřejné moci, byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, totiž těch, které vyplývají z , 2 a , 3d a v důsledku toho pak navrhuje, aby Ústavní soud ČR svým nálezem obě tato rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Z obsahu samotné ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní připojených (rozsudků obecných soudů), je patrno, že stěžovatel usiloval před těmito soudy o vydání rozhodnutí, jímž by bylo (zprvu) určeno, že výpovědní důvod použitý odpůrcem - tj. ÚB nebyl dán, později požadoval změnit své návrhové zadání a usiloval o to, aby bylo určeno, že výpověď navrhovatelovi udělena odpůrcem dne 29. 6. 1992 je neplatná.

O těchto návrzích rozhodly obecné soudy tak, že stran návrhu na určení soud I. stupně stěžovatelovi vyhověl, nicméně soud II. stupně, zabývající se věcí z podnětu odvolání odpůrce (ÚB), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně; poté, po změně návrhového žádání (petitu), rozhodl tento soud tak, že (vycházev přitom z právního názoru vyjádřeného v kasačním rozhodnutí) žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud, zabývající se věcí podruhé, tentokráte však z podnětu odvolání stěžovatele, svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne 14. 3. 1994) napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Za této situace svědčil stěžovateli dovolací důvod ve smyslu lit. b) , neboť v posuzované věci došlo odvolacím soudem k potvrzení rozsudku, jímž bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, protože soud I. stupně byl vázán právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

K podání ústavní stížnosti je oprávněn každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), a to jednak ve lhůtě 60ti dnů ode dne právní moci rozhodnutí a posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), jednak za předpokladu, že v předchozím řízení stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č 182/93 Sb.).

Jestliže tedy stěžovatel v posuzované věci, ačkoli měl pro to zákonný důvod, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994 nepodal dovolání, nesplnil posléze citovanou podmínku (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), a z toho důvodu je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).

Nezbylo proto než rozhodnout tak, jak ve výroku tohoto usnesení se stalo, aniž by bylo zapotřebí vyzývat stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) .

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 11. 7. 1994

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu ÚS ČR