Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 153/93

Sp. zn.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele JUDr. M. V., zastoupen advokátem JUDr. J. M., o Ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 30. 6. 1993, t a k t o:

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel svým návrhem namítal nesprávnost rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 30. 6. 1993, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona proti zrušujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1990 čj. -56 s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho základní právo spoluvlastnit rodinný domek, neboť je v něm, a to v rozporu se skutečností a i skutkovým zjištěním Městského soudu v Praze uvedeno, že právě on vyvolává neshody mezi spoluvlastníky, navíc navzdory tomu, že sám druhý spoluvlastník prokazatelně prohlásil, že od září 1988 nedošlo mezi nimi k žádné vážnější neshodě.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost navrhovatele a dále si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , z něhož zjistil, že stěžovatel jakožto odpůrce vede spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem - domu č. p. 661 s pozemky, příslušenstvím a se součástmi v P. V tomto řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 13. 9. 1989 čj. -42 tak, že byl návrh zamítnut. Na základě odvolání bylo zamítavé rozhodnutí Městským soudem v Praze usnesením ze dne 19. 4. 1990, čj. -56, zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že zamítnutí návrhu přichází v úvahu zcela výjimečně, a to zásadně pouze tehdy, nelze-li věc mezi spoluvlastníky rozdělit a jestliže individuální zájem odpůrce - který nemůže spočívat pouze v zájmu na zachování vlastnictví - zřetelně převáží nad individuálním zájmem navrhovatele; tak je tomu zpravidla tehdy, jestliže by podání návrhu bylo možno pokládat za zneužití práva. Dále bylo Městským soudem dovozováno, že vzájemné vztahy a postoj účastníků nejsou zřejmě skutečnostmi, které by bylo možno považovat za důvody hodné zvláštního zřetele a pro které by bylo též možno návrh zamítnout. Proto bylo soudu prvého stupně uloženo pokračovat v řízení doplněním dokazování. Toto řízení je dosud v běhu a poslední jednání nařízené na 28. 3. 1994 bylo odročeno. V mezidobí byla GP České republiky podána proti usnesení Městského soudu v Praze stížnost pro porušení zákona, kterou rozsudkem ze dne 30. 6. 1993 Vrchní soud v Praze pod sp. zn. zamítl, když mimo jiné konstatoval, že ve výjimečných případech lze stížností pro porušení zákona úspěšně napadnout též zrušovací usnesení odvolacího soudu a to zejména tehdy, je-li důvodem snaha zabránit, aby se soud prvního stupně v dalším řízení řídil vadným právním názorem odvolacího soudu. V daném případě však Vrchní soud dále dovodil, že Městský soud vycházel naprosto správně ze zásady, resp. právního názoru, že postup podle ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. je natolik výjimečný, že jeho použití musí být vždy přesvědčivě odůvodněno existencí důvodů hodných zvláštního zřetele. Dále Vrchní soud uvedl, že takovýmto důvodem nebude bez dalšího samotný vysoký věk odpůrce, a to zvlášť ne tehdy, jestliže se výlučně sám (popřípadě převážnou měrou) podílí na vyvolání neshod účastníků, zrovna tak takovým důvodem nebudou ani bytové zájmy účastníků, neboť rozhodnutím o zrušení podílového spoluvlastnictví je sice otázka dalšího spoluužívání předurčena, nikoliv však řešena, navíc by z tohoto důvodu nebylo možno vyhovět návrhu na zrušení spoluvlastnictví téměř v žádném případě. Konečně Vrchní soud dovodil, že Městský soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a důvodně rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

V návaznosti na shora uvedená skutková zjištění vzal Ústavní soud za prokázáno, že stěžovatel je dosud nositelem spoluvlastnických práv a povinností, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je stále v běhu. Dále má Ústavní soud za to, že trvá-li stěžovatelovo vlastnictví, nemohla mu být napadeným rozhodnutím Vrchního soudu způsobena újma na jeho právu vlastnit majetek ve smyslu č1. 11 Usnesení předsednictva ČNR o vyhlášeníd jako součásti ústavního pořádku České republiky publikované pod č. (dále jen) mimo uvedené také proto, že soud prvního stupně, který dále ve věci zrušení podílového spoluvlastnictví jedná, doplňuje dokazování a bude znovu rozhodovat za použití a) , tj. hodnotit všechny důkazy podle své úvahy, a to každý zvlášť i všechny v jejich vzájemné souvislosti, přičemž bude přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, b) , který ukládá soudu postupovat v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny, c) , 3, 4 , dle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, navíc může provést i jiné, než účastníky navržené důkazy, v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny a může vzít za svá skutková zjištění i shodná tvrzení účastníků, d) , dle něhož je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí, přičemž bude ve smyslu vázán pouze právním názorem odvolacího, tj. Městského soudu, a nikoliv tedy skutkovým zjištěním Vrchního soudu o tom, kdo výlučně, popřípadě převážnou měrou, vyvolává neshody.

Jinými slovy, jestliže stěžovatel je dosud nejen spoluvlastníkem, ale navíc jestliže skutková zjištění, jimiž se cítí dotčen v právu vlastnit majetek, jsou stále otevřená, resp. mohou být překonána, ať už novým hodnocením týchž důkazů a nebo v souvislosti s dalšími důkazy, které teprve vyjdou najevo a budou provedeny, má Ústavní soud za to, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto byl ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) odmítnut.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. 5. 1994

JUDr. Iva Brožová

soudkyně Ústavního soudu ČR