Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 44/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. dubna 1994 ve věci ústavní stížnosti A. D., proti rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 25. 9. 1992, čj. 226/55760/92, jímž byla zamítnuta jeho žádost o finanční náhradu podle , o mimosoudních rehabilitacích,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ministerstvo financí České republiky svým shora citovaným rozhodnutím nevyhovělo žádosti stěžovatele o finanční náhradu podle , o mimosoudních rehabilitacích, vzhledem k tomu, že tato žádost měla být podána nejpozději do 1. dubna 1992.

V ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí stěžovatel v podstatě uvádí, že prekluzívní lhůta, uvedená v zákoně č. , se přijetímy ČR ocitla v rozporu s ústavními zákony i v rozporu se všeobecnými lidskými právy. Občanu nesmí být svévolně zabaven majetek, aniž by vě ČR byly určeny výjimky z nedodržování termínu k podání žádosti o navrácení konfiskátu.

Z ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, plyne, že písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě 1 roku od dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Toto ustanovení koresponduje s ustanovením citovaného zákona, podle kterého v případě, kdy povinná osoba nevyhoví výzvě podle odst. 2 , může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Ústavní soud z obsahu spisu 5 Rt 337/90 Okresního soudu v Kladně zjistil, že tento soud svým usnesením ze dne 11. září 1990, čj. 5 Rt 337/90-5 rozhodl o soudní rehabilitaci stěžovatele. Ve výroku tohoto usnesení se konstatuje, že ustanovením byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. ledna 1986, sp. zn. , jímž stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a k trestu propadnutí majetku. Toto usnesení nabylo právní moci 19. 9. 1990, tedy ještě před vydáním , o mimosoudních rehabilitacích, což znamená, že nejde o případ, kdyby běh jednoroční lhůty k uplatnění nároku podle , o mimosoudních rehabilitacích, skončil později než k 1. 4. 1992. I když stěžovatelovo podání má nepochybně i svůj morální rozměr, nelze pominout skutečnost, jež je vyjádřena v článku 1y ČR, že totiž Česká republika je také, či především, právním státem. Jedním z důležitých institutů zabezpečujících právní jistotu je právě institut promlčení či prekluze určitého nároku, byť v individuálním případě se jeho aplikace může jevit tvrdou. K prekluzi stěžovatelova nároku došlo i v projednávané věci, neboť jej uplatnil teprve ve svém podání ze dne 16. 9. 1992, došlém Ministerstvu financí ČR 21. 9. 1992, ačkoli se tak mělo stát nejpozději do 1. 4. 1992. Navíc i ústavní stížnost sama nebyla podána ve lhůtě 60 dnů, neboť došla Ústavnímu soudu dne 14. 3. 1994, Ministerstvo financí ČR však rozhodlo již 25. 9. 1992 a také zamítavé stanovisko ministra financí ČR, čj. je z 18. 10. 1993.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem ( , o Ústavním soudu) a také jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , c citovaného zákona, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. dubna 1994

doc. JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj