Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 131/93

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 21. dubna 1994

v senátě ve věci ústavní stížnosti S. L. t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností, včas podanou podle § 72 odst. 2 zákona č.

, napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR,

vydané v jeho trestněprávní věci pod sp. zn. 1 ze dne

10. 11. 1993, protože údajně nebylo rozhodnuto o prodloužení lhůty

trvání vazby ve lhůtě stanovené zákonem a tvrdí, že napadeným

usnesením bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu,

stanovené v d, zejména

v odst. 5 tohoto článku.

Stěžovatel byl stíhán a později souzen pro trestný čin

loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákona. Obžaloba ve

věci byla podána Krajskému soudu v Praze dne 18. 12. 1992 (věc sp.

zn. ). Rozsudek byl vynesen dne 9. 7. 1993 a doručen dne

21. 9. 1993. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo podáno dne 28.

9. 1993.

V soudním stadiu řízení se věc nacházela v období od 14. 11.

1991 do 6. 2. 1992 a od 5. 6. 1992 do 7. 9. 1992. V této době,

konkrétně dne 25. 6. 1993, končila roční lhůta trvání vazby podle

§ 71 odst. 3 tr. řádu. Proto dne 23. 6. 1993 Nejvyšší soud ČR

usnesením sp. zn. , ve shodě s ustanovením § 71 odst.

4, 5 tr. řádu, prodloužil lhůtu trvání vazby do 31. 10. 1993.

Jelikož ani v této lhůtě nebylo rozhodnuto, podal předseda

Krajského soudu v Praze dne 8. 10. 1993 další žádost o prodloužení

vazební lhůty.

Lhůta trvání vazby byla prodloužena usnesením Nejvyššího

soudu ČR sp. zn. 1 Tvn 272/93, ze dne 10. 11. 1993, do 31. 3.

1994. Stěžovatel z této naznačené časové posloupnosti dovozuje, že

toto usnesení bylo vydáno 10 dnů po prodloužené lhůtě trvání

vazby. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR není

opravného prostředku a jde o pravomocné rozhodnutí.

Stěžovatel shledává pochybnosti i o rozhodování o důvodech

vazby, když Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení uvádí, že je

stěžovatel ve vazbě, mimo jiné, i pro důvody § 67 písm. b) tr.

řádu, které však již pominuly, jak vyplývá z usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 9. 7. 1993 a Vrchního soudu v Praze ze dne

19. 8. 1993. Nové důvody vazby (§ 67 písm. b) tr. řádu) však

v usnesení nejsou odůvodněny a usnesení samotné odkazuje na

předchozí usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993, které

shledává vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud ČR ve svém podání ze dne 18. 1. 1994

a stěžovatel ve svém podání ze dne 11. 3. 1994 vyslovili podle §

44 odst. 2 souhlas, aby s přihlédnutím

k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci,

Ústavní soud upustil od ústního jednání.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření podle

uvedl k předmětu stížnosti, t.

j. překročení lhůty, v níž bylo možno lhůtu trvání vazby

prodloužit, že stěžovatel opírá svou stížnost o § 71 odst. 2

trestního řádu, který se vztahuje na přípravné řízení, zatímco

řízení před soudem se týká ustanovení § 71 odst. 3, 4 a 5. Podle

nich je možno lhůtu prodloužit nad rámec ustanovení odst. 3

a navíc podle odst. 5 tehdy platného znění trestního řádu se do

takové lhůty nezapočítává doba, po kterou ve věci konal řízení

Nejvyšší soud. Pokud jde o důvody vazby, uvádí Nejvyšší soud ČR,

že námitka stěžovatele směřuje proti obsahu odůvodnění usnesení.

Nejvyšší soud ČR při rozhodování o návrhu na prodloužení trvání

vazby podle § 71 odst. 4 tr. řádu se zabýval rovněž otázkou

existence vazebních důvodů podle § 67 tr. řádu. Pokud by dospěl

k jiným důvodům, než pro které byl obviněný ve vazbě v době podání

návrhu, mohl by je změnit pouze svým rozhodnutím, t. j. tím, že by

změna důvodů vazby byla uvedena ve výrokové části usnesení.

V daném případě tomu tak nebylo. Samotné odůvodnění rozhodnutí,

které případně obsahuje jiné údaje, nemůže proto znamenat změnu

důvodů vazby. Nejvyšší soud ČR dále uplatnil námitku ohledně

příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č.

Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele

i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost

směřovala a vyšel z výkladu příslušných ustanovení trestního řádu

platného do 31. 12. 1993, především z jeho ustanovení § 71 a §

67. Stěžovatel v ústavní stížnosti vykládá ustanovení § 71 odst.

2 trestního řádu tak, že je vztahuje i na rozhodování Nejvyššího

soudu ČR podle § 71 odst. 4 trestního řádu. Dovozuje tedy, že není

rozhodné, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném, či

v řízení před soudem. V zásadě tedy stěžovatel neakceptuje dvojí

typ lhůty trvání vazby - v řízení přípravném a v řízení před

soudem.

Lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla upravena v § 71

odst. 1 trestního řádu a mohla být podle odst. 2 prodloužena

s tím, že nerozhodne-li soud o návrhu prokurátora do skončení této

lhůty, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Tato ustanovení

jsou věnována plně přípravnému řízení, nikoliv návrhu na

prodloužení lhůty trvání vazby v řízení před soudem. Pro případ

stěžovatele tedy není možno tato ustanovení použít, vzhledem

k jinému právnímu charakteru jeho vazby.

Pokud se týká vazby v řízení před soudem, která se týká

případu stěžovatele, byla upravena v § 71 odst. 3, 4 a specificky

v odst. 5. Základní úprava, včetně délky trvání vazby jeden rok,

byla upravena v ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení

§ 71 odst. 4 umožňovalo tuto lhůtu prodloužit nad rámec odst. 3.

Pro tento konkrétní případ bylo nejzávažnější ustanovení odstavce

5, podle jehož věty druhé se do lhůty podle odst. 3 nezapočítávala

doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Tedy na rozdíl

od rozhodování o prodloužené lhůtě trvání vazby v přípravném

řízení, docházelo při rozhodování o prodloužené lhůtě v řízení

před soudem od okamžiku, kdy návrh předsedy senátu byl doručen

Nejvyššímu soudu k zastavení běhu lhůty trvání vazby. Jestliže

končila lhůta trvání vazby pro řízení před soudem dne 31. 10.

1993 a návrh na prodloužení byl Nejvyššímu soudu ČR doručen dne

15. 10. 1993, není napadené rozhodnutí v rozporu s trestním řádem.

A protože ani právo občana na osobní svobodu neplatí absolutně,

nýbrž je již d presumována možnost

jejího omezení způsobem, který stanoví zákon a na základě

rozhodnutí soudu ( y), je nutno konstatovat, že

k omezení osobní svobody stěžovatele došlo právě takovým způsobem,

který již a priori je v d upraven.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nejednotnosti

uvedených vazebních důvodů v obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR

o prodloužení vazby, není právně relevantní. Při rozhodování

o prodloužení vazby Nejvyšší soud přezkoumával i důvody trvání

vazby. Mělo-li by k vazbě dojít podle nového vazebního důvodu,

musel by být uveden ve výroku; stěžovatel sám ostatně nenamítá, že

by zde vazební důvod nebyl dán. Pokud tedy je v odůvodnění uveden

jiný vazební důvod než ten, který byl použit v předchozím

rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993),

jedná se o nepřesnost, která však pro svůj charakter - je uvedena

pouze v odůvodnění - nezakládá změnu vazebních důvodů

s příslušnými následky. Ani tento stěžovatelův důvod není tedy

způsobilý k odůvodnění jeho ústavní stížnosti.

Námitka účastníka ohledně příslušnosti Ústavního soudu nebyla

přijata, protože ustanovení je třeba

považovat za lex specialis, pokud jde o ústavní stížnosti a podle

něho má právo fyzická nebo právnická osoba podle § 87 odst. 1

písm. d) y obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud,

jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla

účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci, bylo

porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Není

pochyb o tom, že v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

bylo konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý

soud, uvedený v a násl. y, je i Nejvyšší soud orgánem

veřejné moci, speciálně moci soudní a že příslušnost Ústavního

soudu ČR k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli

pochybnost.

Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení

Ústavního soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak

je ve výroku tohoto nálezu uvedeno (§ 82 odst. 1 zákona č.

).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze

odvolat.

V Brně 21. dubna 1994