Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 45/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. a Z. B., oba zastoupeni advokátem JUDr. J. P., proti rozhodnutí M.ú. v P., čj. Výst.108/93 ze dne 14. 1. 1993, a o návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření, za účasti M.ú., jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost i návrh na vydání předběžného opatření se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 1994, která došla Ústavnímu soudu ČR dne 22. 3. 1994, uvedli, že rozhodnutím O.Ú. v P., referátu regionálního rozvoje ze dne 12. 11. 1993, čj. RR 330/6-391/226-93, bylo zamítnuto jejich společné odvolání proti rozhodnutí M.ú. v P., ze dne 14. 1. 1993, čj. Výst. 108/93, o odstranění zahájené nepovolené stavby - přístavby k jejich rekreačnímu domku na st. P. č. 57 v katastrálním území K., okres P.

nepovolené přístavby k rekreačnímu domku na st. ú. K., bylo zrušeno.

p.

č. 57 v k. ú. K., bylo

2

Dopisem ze dne 3.2.1994 jim pak oznámil M.ú., že provede výkon rozhodnutí, tedy odstranění přístavby, v termínu do 31. 5. 1994. Stěžovatelé dále uvedli, že nepovolenou přístavbu začali provádět v dobré víře, neboť jim bylo přislíbeno, že stavební povolení bude vydáno. Se stavbou započali bez povolení proto, že se zabývají chovem včel a potřebovali prostor pro uskladnění nadstavbových dílů. Mají za to, že pravomocným rozhodnutím M.ú. bylo porušeno jejich právo zaručenéu (toto právo však ve své stížnosti jinak blíže nespecifikovali) a navrhli, aby Ústavní soud ČR vydal:

I. předběžné opatření, kterým by bylo M.ú. uloženo, aby nepokračoval ve výkonu rozhodnutí odstraněním přístavby k rekreačnímu domku na st. p. č. 57 v k.ú. K., a dále

II. aby rozhodnutí M.ú., ze dne 14.1.1993, čj. Výst. 108/93, o odstranění zahájené

Podle odstavce 2 o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60ti dnů. Tato lhůta počíná dnem,

V daném případě směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí M.ú. v P., ze dne 14. 1. 1993, čj. Výst. 108/93, které, jak bylo zjištěno Ústavním soudem ze spisového materiálu předloženého M.ú., nabylo právní moci dnem 10. 2. 1993. V této souvislosti je třeba uvést, že stěžovatelé v odvolání proti tomuto rozhodnutí,které podali dne 18. 8. 1993 opožděně, jak je ze spisového materiálu patrno, uváděli, že toto rozhodnutí jim nemohlo být doručeno,

a to ani náhradním způsobem, neboť bylo M.ú. zasíláno na adresu P., přesto, že bydleli na adrese K.

Ze spisového materiálu M.ú., jehož součástí jsou i poštovní doručenky, bylo však Ústavním soudem ČR zjištěno, že uvedené rozhodnutí jim bylo doručováno na adresu K., tedy právě na adresu, kterou sami ve svém odvolání označují jako adresu svého bydliště. Z přiložených poštovních doručenek bylo dále zjištěno, že rozhodnutí M.ú. v P., ze dne 14. 1. 1993, čj. Výst. 108/93, bylo oběma stěžovatelům doručeno náhradním způsobem, přitom byl dodržen postup uvedený v ustanovení o správním řízení. Obě doručované zásilky byly u pošty uloženy dne 22. 1. 1993. Ve smyslu uvedeného ustanovení je proto třeba považovat za den doručení stížností napadeného rozhodnutí M.ú. oběma stěžovatelům den 25. 1. 1993. Po marném uplynutí 15ti denní lhůty k podání odvolání pak toto rozhodnutí M.ú. nabylo právní moci dnem 10. 2. 1993. Tímto dnem by tedy podle shora citovaného ustanovení měla začít běžet 60ti denní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti, avšak s ohledem na to, že k tomu došlo ještě před účinností , je třeba, s přihlédnutím k ustanovení , považovat za počátek této lhůty den, kdy nabyl účinnosti uvedený zákon, tj. 1. 7. 1993, takže lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí M.ú. ze dne 14. 1. 1993 uplynula stěžovatelům dnem 30. 8. 1993. Jestliže tedy byla ústavní stížnost stěžovateli podána teprve dnem 22. 3. 1994, stalo se tak po lhůtě stanovené pro její podání, a proto nezbylo, než tuto stížnost podle písmeno b) citovaného zákona již z tohoto důvodu odmítnout. Pro úplnost je třeba dále uvést, že i kdyby byla ústavní stížnost podána včas, byl by dán důvod pro její odmítnutí podle písmeno f) citovaného zákona, neboť za stavu, kdy stěžovatelé ve správním řízení nepodali včas řádný

opravný prostředek proti rozhodnutí M.ú. ze dne 14. 1. 1993, je třeba vycházet ze závěru, že nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje a v takovém případě je ústavní

stížnost s ohledem na ustanovení nepřípustná.

Pokud pak jde o návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření, musel být odmítnut jako nepřípustný ( písmeno f) ), a to s ohledem na to, že předběžné opatření podle ustanovení citovaného zákona, kterého se stěžovatelé v souvislosti se svým návrhem na vydání předběžného opatření dovolávají, je možno vydat jen tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. Tak tomu však v daném případě není, neboť ústavní stížnost stěžovatelů směřovala proti rozhodnutí správního orgánu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. 4. 1994

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj