Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 19/93

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 1994 ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátkou doc. JUDr. M.H., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1992 čj. -35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 1993 čj. -49, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka S.,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž byla žaloba stěžovatele požadujícího uložení povinnosti S., k uzavření dohody o vydání nemovitostí, a to domu se stavební parcelou č. 16 a zahradou p. č. 9, k. ú. H. zamítnuta, stěžovatel v podstatě uvádí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním zákonem, a to právo vlastnické a právo na jeho ochranu vyplývající z článku 11d. V této souvislosti se zejména dovolává nálezu Ústavního soudu České a Slovenské Federativní republiky ze dne 21. 12. 1992

sp. zn.

, v němž se konstatuje: "Jestliže soud v řízení podle ustanovení zastává jiný právní názor na volbu možného postupu než žalobce, je soud povinen žalobce vyzvat k úpravě petitu. Nedodržení takovéhoto postupu a zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů je porušením principu plné ochrany vlastnického práva ve smyslu ustanovení článku 11 odst. 1 ústavního , tedy porušením jednoho ze základních lidských práv a svobod ve smyslud." Z uvedených důvodů navrhl proto stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 1993 čj. -49.

Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že stěžovateli se mohlo od soudu dostat jen poučení o jeho procesních právech či povinnostech, takové poučení mu však bylo uděleno. Soud ho však nemohl poučovat o hmotně právních předpokladech úspěchu žaloby, neboť takovéto poučení o hmotném právu by bylo nad rámec ustanovení a bylo by v rozporu i se zásadou rovného postavení všech účastníků občanského soudního řízení, jak ji stanoví

Vedlejší účastník S. odmítl ve svém vyjádření, že stěžovateli, jako účastníku, nebyla poskytnuta plná ochrana jeho vlastnického práva, neboť byl o možném postupu soudem poučen a současně byl po celé řízení u soudů obou stupňů právně zastoupen.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že v návrhu na zahájení řízení, došlém soudu dne 11. 10. 1991, stěžovatel neodůvodnil svůj nárok na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí žádným zákonným ustanovením a pouze poukázal na skutečnost, že nemovitosti, jejichž vydání se dožaduje, přešly do vlastnictví československého státu rozhodnutím bývalého finančního odboru ONV, ze dne 7. 4. 1961 zn. Fin. -1961. Teprve ve svém podání, jež došlo Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 6. 3. 1992, stěžovatel odkázal na o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů, tohoto zákona se však v této době již sotva mohl dovolávat, neboť jeho nárok ve smyslu citovaného zákona již zanikl. Podle citovaného ustanovení k vydání věci nebo kupní ceny mohla oprávněná osoba organizaci vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti uvedeného zákona, tedy od 1. listopadu 1990, tuto povinnost však stěžovatel nesplnil. Stěžovatel se sice obrátil na S. dopisem ze dne 13. 9. 1990, v něm však pouze zdůrazňuje svůj zájem na vrácení nemovitostí s tím, že jejich zcizení by považoval za nezákonné. V každém případě však tak učinil ještě před účinností Výzvu k vydání nemovitostí, navíc odkazující na ustanovení , stěžovatel zaslal dopisem ze dne 27. 5. 1991, tedy již po uplynutí uvedené 6 měsíční lhůty, která skončila dnem 2. 5. 1991. V tomto stadiu řízení, kdy stěžovatel navíc podáním došlým Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 6. 3. 1992 opřel svůj nárok právě o ve znění pozdějších předpisů, sotva si mohl tento soud učinit na věc definitivní právní názor, zejména, když stěžovatel v dalším podání ze dne 23. 3. 1992, tedy v době, kdy bylo možno nárok odůvodněný ustanoveními vzhledem k ustanovení citovaného zákona ještě uplatnit u soudu, požádal o prodloužení lhůty k vyjádření s tím, že tato lhůta je potřebná k uzavření dohody mimosoudní cestou. Svůj návrh stěžovatel změnil v tom smyslu, že odkázal na ustanovení teprve podáním došlým soudu dne 12. 10. 1992, tedy již po uplynutí lhůty uvedené v , ve znění pozdějších předpisů, kdy také poprvé uvedl, že rozhodnutí finančního odboru bývalého ONV, ze dne 7. 4. 1961, mu nebylo řádně doručeno. Ani za tohoto stavu věci nemohl Okresní soud v Hradci Králové, stejně jako Krajský soud v Hradci Králové, zaujmout jiný právní názor než ten, že svůj nárok odkazující na ustanovení uplatnil stěžovatel opožděně, neboť jednoroční lhůta stanovená k uplatnění nároku u soudu podle citovaného zákona uplynula dnem 1. 4. 1992, čímž zanikl i případný nárok vzniklý podle

Neopodstatněnost ústavní stížnosti považuje Ústavní soud vzhledem k uvedeným nezpochybněným skutečnostem za zjevnou, a proto ji podle ustanovení , o Ústavním soudu odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. března 1994

doc. JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj