Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 17/94

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. března 1994 ve věci ústavní stížnosti ing. V. V., zastoupeného advokátem JUDr. B. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1993 čj. -11 ve spojení s rozhodnutím O.Ú., Okresního pozemkového úřadu ve F., ze dne 30. 6. 1993 čj. PzÚ 2578/92-Mr, jimiž bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v těchto rozhodnutích uvedených, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě potvrdil svým rozhodnutím ze dne 30. 9. 1993 rozhodnutí O.Ú., Okresního pozemkového úřadu ve F., ze dne 30. 6. 1993, jímž bylo určeno, že stěžovatel a další fyzické osoby nejsou vlastníky nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě uvedl, že předmětem vydání mohou být pouze ty nemovitosti vymezené v ustanovení ve znění pozdějších předpisů, jež v době přechodu na stát nebo na jinou právnickou osobu byly ve vlastnictví fyzické osoby. Výjimku z této zásady vyplývající z ustanovení citovaného zákona neobsahuje ani ustanovení citovaného zákona, pokud jde o majetek lesních družstev.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v napadených rozhodnutích došlo k základním pochybením, jež ve vzájemných souvislostech vedly k nevydání nemovitého majetku do vlastnictví fyzické osoby podle ve znění pozdějších předpisů, a tím k porušení článku 11d. Jak stěžovatel uvádí, nelze v principu souhlasit s právním názorem Krajského soudu v Ostravě, totiž, že právní titul k vydání podle ve znění pozdějších předpisů lze aplikovat pouze na případy tzv. družstev hospodářských. Zákon totiž v tomto ustanovení nerozlišuje družstva podle jakýchkoliv kritérií, ale naopak úmyslem zákonodárce bylo umožnit vydat i ty nemovitosti, které byly v majetku tehdejších družstev a které přešly na stát za podmínek splněných v tomto ustanovení, prolamujícím princip zakotvený v ustanovení citovaného zákona, vyjádřený tím, že se restituují nemovitosti náležející vlastnicky původně fyzickým osobám. Nárok na vydání nemovitostí uplatňuje stěžovatel jako fyzická osoba také proto, že "nové" LD nebylo založeno podle ustanovení obchodního zákoníku, a proto ani nemohlo vzniknout. Proto také je možno konstatovat, že pokud oprávněné osoby jednaly jménem právně neexistujícího družstva, jednaly výlučně jménem svým. S argumentací rozhodnutí O.Ú., Okresního pozemkového úřadu nelze souhlasit ani v tom, že platnými členy tehdejšího LD byly i právnické osoby, neboť veškeré akty týkající se členství v družstvu, včetně přijímání nových členů a schvalování nových stanov, byly přijímány ve zřejmém rozporu s tehdy platnými předpisy. Jestliže původní členové družstva byli zbaveni svých práv politickou perzekucí, je nutno tyto fyzické osoby, a nikoliv další neprávem přijaté členy, považovat za jediné členy družstva v době převodu majetku tohoto družstva na stát, když jiní bývalí členové družstva, P. a H., v této době členy již evidentně nebyli. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť jím bylo porušeno základní lidské právo uvedené v článku 11d, totiž právo vlastnit majetek.

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je koncipován na základním principu, vyjádřeném tím, že osobou oprávněnou požadovat vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu vzhledem k existenci některého z důvodů uvedených v ustanovení ve znění pozdějších předpisů, může být za, v ustanovení citovaného zákona, dále uvedených podmínek, jen fyzická osoba, jejíž půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v . Okruh oprávněných osob, které nastupují na místo vlastníka uvedeného v ustanovení ve znění pozdějších předpisů, v případě jeho úmrtí, resp. prohlášení za mrtvého, pokud k tomuto úmrtí nebo prohlášení za mrtvého došlo před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení citovaného zákona, je pak vymezen v ustanovení citovaného zákona v souladu s uvedeným základním principem, totiž tak, že vždy může jít rovněž jen o fyzické osoby. LD, zapsaná společnost s ručením omezeným v P., bylo však i v době svého vzniku družstvem vlastnickým a právě majetek tohoto družstva, bez ohledu na to, zda jeho členy byly, či měly být, jen fyzické osoby, přešel v roce 1955 na československý stát.

Stěžovatel nemůže tedy touto cestou, tj. cestou ustanovení ve znění pozdějších předpisů dosáhnout uspokojení svého tvrzeného nároku, neboť tomu zcela evidentně brání právě to, že jej nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení citovaného zákona. V tomto směru jsou tedy závěry Krajského soudu v Ostravě správné a nelze mu proto vytknout ani to, že nezkoumal, zda členy LD byly pouze fyzické osoby, není-li pochyb o tom, že šlo o družstvo vlastnické, a tudíž o právnickou osobu. Bylo-li zákonodárcovým záměrem umožnit vydání nemovitostí ve vlastnictví družstev fyzickým osobám, výlučným členům družstva, potom tento záměr měl být promítnut i v ustanovení týkajícím se oprávněných osob, jak je tomu v ustanovení ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení o ústavním soudu odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. března 1994

doc. JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj