Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 111/93

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti paní Z. K., t a k t o :

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností brojí navrhovatelka proti rozhodnutí SN v K. (ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. RE468/91) a v souvislosti s tím též proti usnesení Krajského soudu v Praze (ze dne 30. 12. 1991, sp. zn. -26), jakož i proti rozsudku Krajského soudu v Praze (ze dne 17. 12. 1992 sp. zn. ) a v návaznosti na to též proti usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 27. 8. 1993 sp. zn. ) a dovozuje, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní právo zaručené jí u.

Poukazuje dále na to, že shora označená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť jimi byla zkrácena ve svých dědických nárocích, a to potud, pokud nemovitost tvořící předmět rozhodování shora označeného notářství, resp. soudu (ideální polovina domu čp. 27 se stavební parcelou č. kat. 2239/1 v kat. úz. K.) byla z poloviny, formou dohody o vydání věcí, vydána H. A.

Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Kladně zn. zjistil, že v tomto řízení jako navrhovatelka vystupovala H. A. proti odpůrci, totiž R., se sídlem ve S., přičemž předmětem řízení byla povinnost uzavřít dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/90 Sb.

Rozsudkem označeného soudu ze dne 15. července 1992 byl návrh jmenované navrhovatelky zamítnut, nicméně z podnětu jejího odvolání ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem, poté co řízení obsáhlým způsobem doplnil, rozsudek prvního stupně změnil tak, že odpůrci, tedy R., uložil povinnost uzavřít s navrhovatelkou, totiž paní H. A., dohodu o vydání věcí a to tak, jak blíže ve znělce svého rozhodnutí uvedl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 5. 1993, a to bez ohledu na to, že do posléze označeného rozhodnutí odvolacího soudu paní Z. K. podala dovolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993 bylo její dovolání odmítnuto s poukazem na to, že jej podala jako osoba neoprávněná ( ). V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze správně dovodil, že dovolatelka své tvrzené oprávnění nemůže uplatňovat cestou dovolání proti pravomocnému rozsudku, ale své tvrzené nároky měla chránit samostatnou (intervenční) žalobou, neboť jen takto by získala postavení účastníka a jen v tomto případě by její nároky mohly být meritorně posouzeny.

Nepochybně správné závěry Vrchního soudu v Praze je třeba vztáhnout i na řízení před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je oprávněna podat mimo jiné fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená jí ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ( , lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), přičemž je takové osobě současně uložena povinnost podat tuto stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( cit. zák.) a současně s ní též předložit kopii rozhodnutí o takovém opravném prostředku ( cit. zák.).

Jestliže tedy navrhovatelka v řízení o ústavní stížnosti nebyla účastníkem řízení ve věci H. A. proti odpůrci R., vedené před Krajským soudem v Kladně ve smyslu takto stanovených podmínek, nemůže úspěšně brojit ústavní stížností proti rozhodnutí, jež se jí, jak ostatně správně dovodil Vrchní soud v Praze, procesně nedotýká.

Za tohoto stavu nezbývá proto, než její návrh - ústavní stížnost pokládat za návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 1 lit. c) cit. zák.) a jako takový jej o d m í t n o u t .

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. 1. 1994

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu ÚS ČR