Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 61/93

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 22. 12. 1993

v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů Ing. P.Š. a Mgr.

M.Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1993,

sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako

účastníka řízení

t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1993 sp. zn. , jímž bylo

potvrzeno zamítavé rozhodnutí Státního notářství v Šumperku ze dne

5. 10. 1992, čj. 1 R I, II 2769/2 ve věci registrace kupní smlouvy

ze dne 28. 8. 1990 o převodu domu čp. 913 v J.a dohody o společném

osobním užívání pozemku, a to p. č. 2683 stavební plocha, a to

v podstatě z toho důvodu, že tato rozhodnutí se opírají o aplikaci

zákonného opatření č. o nakládání s majetkem

svěřeným státnímu podniku, ačkoliv tento zákonný předpis je

v rozporu s d, neboť umožňuje

zásah do vlastnického práva způsobem porušujícím článek 11, odst.

l a 4 d. V ustanovení

citovaného zákonného opatření se totiž stanoví, že právní úkony

uvedené v § 1 tohoto zákonného opatření, mezi nimi smlouvy

o převodu vlastnictví, které státní podnik učinil v době od 1.

května 1990 do účinnosti tohoto zákonného opatření, tj. do 30.

srpna 1990, je povinen oznámit do 31. 10. 1990 svému zakladateli,

který posoudí jejich platnost. Nebude-li takový právní úkon ve

stanovené lhůtě oznámen, je neplatný. Jestliže znění ustanovení

§ 2 zákonného opatření č. 364/90 Sb. neumožňuje jiný výklad než

ten, že zakladatel státního podniku je oprávněn se zpětnou

účinností rušit platnost smluv uzavřených v období od 1. 5. do

30. 8. 1990, jde vlastně o jakési skryté zpětné vyvlastnění již

jednou nabytého vlastnického práva rozhodnutím zakladatele

podniku, a to navíc vyvlastnění bez práva opravných prostředků

a bez ochrany u soudu, neboť by vlastně nemohl zkoumat, jaké

důvody vedly zakladatele státního podniku ke zrušení smlouvy.

Z uvedených důvodů navrhují proto vydání nálezu, že rozsudkem

Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 1992 sp. zn. ,

rozhodnutím Státního notářství v Šumperku ze dne 5. 10. 1992 čj.

1 R I, - 41 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze

dne 30. 3. 1993 sp. zn. bylo porušeno právo

navrhovatelů vlastnit majetek, právo na jeho ochranu a možnost

vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva jen ve

veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu zakotvené v

článku 11, odst. 1 a 4 d.

Účastník Krajský soud v Ostravě uvedl ve svém vyjádření, že

posuzováno z hlediska ustanovení článku 95 odst. 2 y ČR a §

109 odst. 2 , zákonného opatření předsednictva Federálního

shromáždění č. , jehož smyslem bylo z důvodu obecného

zájmu chránit národní majetek před neuváženým rozprodejem,není

toto zákonné opatření v rozporu s u ČR ani jiným zákonem.

Navíc toto zákonné opatření již pozbylo účinnosti dnem 31. 3.

1991, kdy byl vydán o podmínkách převodu

státu na jiné osoby.

Vedlejší účastník s. p. Státní léčebné lázně Jeseník uvedl, že

plně respektuje citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.

Ústavní stížnost není opodstatněna.

Stěžovatelé, kteří veškerou pozornost soustřeďují v podstatě

jen na výklad a dopad ustanovení § 2 zákonného opatření č.

o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku,

pomíjí tu základní skutečnost, že v době, kdy kupní smlouva, k níž

se věc vztahuje, byla uzavřena, vázal ústavní

Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní ,

Československé Federativní republiky, a ústavní zákon č.

o československé federaci,převod majetku státu do

vlastnictví občanů nebo právnických osob na splnění podmínek

upravených zákonem Federálního shromáždění. Za takový zákon lze

nepochybně považovat hospodářský zákoník č. , jenž

v ustanovení § 69 odst. 3 umožňoval převody vlastnictví k věcem,

které jsou v národním majetku, jen pokud to připouštějí prováděcí

předpisy a současně stanovil, že převody do vlastnictví občanů se

provádějí podle ustanovení . Předpisem

připouštějícím takový převod byla posléze vyhláška Federálního

ministerstva financí č. o hospodaření s národním

majetkem, podle níž státní podniky mohly převádět vlastnictví

k věcem v národním majetku za podmínek stanovených v § 14 odst.

1 - 4, 6 - 8 a 11 uvedené vyhlášky, jakož i převádět do

vlastnictví občanů ten národní majetek, o který neprojevily zájem

socialistické organizace, pokud šlo o věci, které mohly být

předmětem osobního vlastnictví, nebo o věci uvedené v § 14 odst.

10 písm. a - c této vyhlášky ( ).

Sb., kterým byl změněn a doplněn hospodářský zákoník, zrušil však

v článku IV. bod 15, mimo jiné i citované ustanovení § 31 odst.

3 Jestliže tedy do nabytí účinnosti

, tj. do 1. května 1990, bylo státním

podnikům v rámci hospodaření s národním majetkem umožněno za

podmínek uvedených v

převádět národní majetek i do vlastnictví občanů, byla tato

možnost počínaje 1. květnem 1990 již vyloučena.

V období následujícím po 1. květnu 1990 neexistoval tedy

- paradoxně s výjimkou již citovaného ustanovení § 2 zákonného

opatření č. umožňujícího za stanovených podmínek

konvalidaci právních úkonů uvedených v § 1 opatření a učiněných

státním podnikem v době od 1. května 1990 do 30. srpna 1990

- právní předpis, jenž by umožňoval státnímu podniku převod

majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví občanů. Také zákon

č. o státním podniku, vymezující majetkové postavení

podniku tak, že věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním

vlastnictví (§ 6 odst. 1), přiznal totiž podnikům právo majetek,

se kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním jen

v souladu s právními předpisy (§ 6 odst. 2). Ke změnám umožňujícím

smluvní převod majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví

občanů nedošlo ani vydáním o převodech

vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické

osoby, týkajícího se movitých a nemovitých věcí, které jako

majetková podstata provozních částí organizací působících

v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby tvoří nebo

mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo

majetkovou jednotkou (§ 2 odst. 1) a stanovícího jako způsob

prodeje veřejnou dražbu těchto provozních jednotek (část druhá),

stejně jako ani vydáním o podmínkách převodu

majetku státu na jiné osoby, jenž majetek podniku pro účely tohoto

zákona definuje jako souhrn věcí, ke kterým má podnik právo

hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn

práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (§ 2) a stanoví

jako způsob převodu majetku podniku privatizační projekt (§ 5).

Navíc v ustanovení , 2 výslovně

stanoví, že podniky (jimiž zákon v § 1 odst. 1 rozumí vedle

státních podniků také státní peněžní y, státní pojišťovny

a jiné státní organizace) nemohou mimo obvyklé hospodaření

uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo

hospodaření, nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání

právnických osob, ani tyto zakládat, s výjimkami povolenými

v odůvodněných případech příslušnou vládou. K určité modifikaci

v této oblasti došlo teprve , kterým se

mění a doplňuje o podmínkách převodu státu na

jiné osoby ve znění dalších zákonů a

o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a to

v tom směru, že podniky nadále nemohou uzavírat smlouvy o převodu

vlastnictví majetku sloužícího k provozování jejich podnikatelské

nebo jiné hospodářské činnosti, popřípadě sloužícího ke kulturním

a sociálním potřebám, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se

svými majetkovými účastmi na podnikání právnických osob, ani tyto

zakládat, či majetek do podnikání těchto osob nově vkládat, rovněž

s výjimkami povolenými v odůvodněných případech vládou (§ 45 odst.

1, 2).

Ustanovení zákonného opatření č. , v němž se

stanoví, že státní podniky do dne účinnosti zákona o podmínkách

převodů majetku státu nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat

smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo

hospodaření, v podstatě tedy jen deklarovalo stav, jaký v období

od 1. května 1990 v této oblasti existoval. Navíc pro stěžovatele

z jiných důvodů tak rozporné ustanovení § 2 zákonného opatření č.

upravovalo za podmínek uvedených v citovaném

ustanovení problematickou možnost jakési konvalidace právních

úkonů uvedených v § 1 citovaného zákonného opatření, které státní

podnik učinil v době od 1. května 1990 do účinnosti tohoto

zákonného opatření, za podmínky, že státní podnik tyto právní

úkony oznámil do 31. 10. 1990 svému zakladateli,oprávněnému

posoudit jejich platnost. Tato podmínka v projednávané věci

splněna nebyla.

K zákonnému opatření č. možno ještě dodat, že jeho

předkladatelé (Tisk 75, Důvodová zpráva str. 1) vycházeli

z mylného předpokladu, že v této době neexistoval účinný právní

prostředek, kterým by bylo možno dispozicím s národním majetkem

vedoucím k jeho rozptylování apod. zabránit, neboť platný zákon

o státním podniku svěřoval rozhodování o nakládání se svěřeným

národním majetkem do výlučné působnosti těchto podniků. Ve

skutečnosti však, jak již uvedeno, neexistoval v období od 1. 5.

1990 právní předpis umožňující státním podnikům převod majetku ve

státním vlastnictví do vlastnictví občanů, s výjimkou možnosti

uvedené konvalidace.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost zamítl.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. prosince 1993