Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 250/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců a JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti manželů F.B. a E.B., oba zastoupeni JUDr. V.F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jehož výrokem I. byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. října 1997, čj. -25, kterým byla stanovena stěžovatelům povinnost uzavřít s manžely B. a R.K. kupní smlouvu ohledně prodeje ve výroku rozsudku blíže specifikovaného bytu, jejíž úplný text byl součástí výroku, a výrokem II. o náhradě nákladů změněn rozsudek soudu I. stupně. Podle názoru stěžovatelů bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé uvádějí, že ochrana práva na spravedlivý proces je pod ochranou státní moci, tedy podle y ČR soudu, který je především povolán k tomu, aby stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, přičemž soudce, který o věci rozhoduje, je podle y ČR vázán zákonem. Stěžovatelé mají za to, že tato ústavně zaručená práva byla v jejich případě porušena, neboť podle jejich názoru smlouva o uzavření budoucí smlouvy, kterou uzavřeli její účastníci dne 19. 8. 1992, je smlouvou absolutně neplatnou podle o.z., neboť obsah této smlouvy odporuje zákonu, jelikož tento prodej bytu v čase uzavření předmětné smlouvy způsobem, jež účastníci ujednali, vylučoval. Na tom podle stěžovatelů nic nemění skutečnost, že v době uzavírání smlouvy, v daném případě v době rozhodování soudu, , takový převod umožňuje, neboť tím nemohl být dodatečně konvalidován protiprávní stav, jejž smlouva o budoucí smlouvě založila. Kromě toho stěžovatelé poukazují na to, že důvodnost jejich stížnosti brojící proti nespravedlivému procesu je dána dále i tím, že Krajský soud v Brně nesprávně posoudil i otázku nákladů řízení, když rozhodnutí soudu prvého stupně změnil v neprospěch odvolatelů, neboť úspěšní žalobci sami limitovali náklady řízení a výši svého maximálního požadavku k jejich úhradě, což také soud I. stupně v celém rozsahu akceptoval. Způsobu stanovení výše nákladů Krajským soudem vykazuje podle stěžovatelů nesprávnosti i v tom směru, že nepřihlíží ke skutečnosti, že nejméně dva úkony právní pomoci vůči žalobcům byly zastupujícím advokátem poskytnuty podle advokátního tarifu účinného před 1. červencem 1996.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, a dále z obsahu vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že spornou se mezi stranami občanskoprávního sporu stala skutečnost, zda smlouva o budoucí smlouvě uzavřená podle § 50a o.z. mezi stěžovateli, jako budoucími prodávajícími, a B. a R.K., jako budoucími kupujícími, ohledně prodeje bytu 1. kategorie situovaného v 1. patře domu č. p. 3481, o.č. S. v k.ú. Ž., je platným právním úkonem, který má veškeré náležitosti vedoucí k tomu, aby v souladu s ní byla uzavřena řádná kupní smlouva. Z hlediska ústavněprávního se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda ve věci dosud rozhodující obecné soudy při svém rozhodování nevybočily ze zákonem daných mezí, a to jak v rovině hmotněprávní, tak v rovině procesněprávní, a to se závěrem, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelů, pokud tito namítají, že obecné soudy v dosavadních řízeních postupovaly způsobem, který představuje porušení jejich práva na spravedlivý proces. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že obecné soudy vzaly v úvahu všechny námitky stěžovatelů, o které tito opírali své tvrzení, že smlouva o budoucí smlouvě trpí nedostatky, které brání tomu, aby na základě ní byla uzavřena definitivní smlouva o prodeji bytu. Ústavní soud neshledal na závěrech obecných soudů, ohledně platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, a to jak z hlediska její určitosti, tak z hlediska toho, že k jejímu uzavření došlo v době jiné právní úpravy než jaká platila v době rozhodování obecných soudů, pochybení, která by odůvodňovala tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces. Při posuzování eventuálního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů vzal v úvahu Ústavní soud i skutečnost, nijak nezpochybňovanou v dosavadních řízeních před obecnými soudy samotnými stěžovateli a navíc výslovně uvedenou i v odůvodnění ústavní stížnosti, totiž, že změna v jejich úmyslu realizovat dobrovolně definitivní prodej bytu do vlastnictví budoucích kupujících, oprávněných ke koupi na základě předmětné smlouvy o budoucí smlouvě, v níž se k prodeji zavázali ve lhůtě do 1. 4. 1995, nastala mimo jiné i s ohledem na změnu finančních relací na trhu s byty, kdy ve srovnání s obdobím uzavírání smlouvy o budoucí smlouvě došlo k výraznému nárůstu tržních cen bytů, což vedlo stěžovatele k tomu, že odmítli kupní smlouvu o prodeji bytu uzavřít, a v důsledku toho pak budoucí kupující ze smlouvy o budoucí smlouvě využili svého práva a uzavření kupní smlouvy se domáhali soudní cestou. Rovněž neshledal vybočení z ústavně daných mezí rozhodování ten právní závěr obecných soudů, podle něhož je pro posouzení toho, kdy smlouva o převodu bytu může být uzavřena, rozhodující její srovnání s právní úpravou platnou k datu jejího skutečného uzavření, v této věci tedy k datu rozhodnutí soudu. Poukazují-li stěžovatelé na to, že tímto právním názorem se obecné soudy dostaly do rozporu s věta druhá , ve znění pozdějších předpisů, jde o tvrzení zjevně neopodstatněné, neboť cit. ustanovení dopadá na případy, kdy před účinností , došlo na základě dosavadních právních předpisů ke vzniku vlastnického práva k bytům. Toto ustanovení nemůže nic změnit na tom, že stěžovatelé smlouvou o budoucí smlouvě, projevili vůli ve lhůtě v ní uvedené, za cenu v ní sjednanou, převést do vlastnictví budoucích kupujících byt ve smlouvě dostatečně určitě specifikovaný. Pro ilustraci vztahu právní úpravy v době uzavírání smlouvy o budoucí smlouvě k právní úpravě v době uzavírání definitivní smlouvy o převodu vlastnického práva k bytu je možno uvést, že zcela diametrálně odlišně by bylo třeba posoudit takový žalobní návrh, který by směřoval k uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k bytu v situaci, kdy by právní úprava takový převod neumožňovala, což ovšem zjevně není případ, který je předmětem ústavní stížnosti, kde naopak v době rozhodování soudu právní úprava takovou dispozici s vlastnickým právem umožňuje.

Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí s dalším výrokem odvolacího soudu, uvedeným pod bodem II., pak ani v tomto případě Ústavní soud neshledal důvodu ke svému zásahu, a to s přihlédnutím k tomu, že posuzovaná problematika se týká otázky náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, která sama o sobě zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 1999

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu