Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 417/99

Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. Ú., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 1999, čj. -95, a Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 1999, čj. - 118,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v y ČR, podle něhož nikdo nemůže být proti své vůli zbaven občanství. Tento princip byl podle stěžovatele porušen zejména při rozhodování správního orgánu a v porušení tohoto principu a v opakovaném odmítnutí vystavit stěžovateli osvědčení o tom, že je ze zákona občanem České republiky, spatřuje stěžovatel hrubý zásah do práva na ochranu své osobnosti. Stěžovatel dále spatřuje v postupu soudů obou stupňů porušení , 2 základních práv a svobod (dále jen " "), a , 2 , zejména tím, že obecné soudy dospěly k závěru, že tvrzený zásah do stěžovatelových práv ochranu jeho osobnosti nevyžaduje. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že byl zbaven českého státního občanství proti své vůli, nemohl vykonávat práva příslušející českému občanovi a za českého občana také nebyl považován. Tím vším podle stěžovatelova názoru právo na ochranu jeho osobnosti nepochybně porušeno bylo, neboť stěžovatel se na základě přirozeného práva člověka cítí být občanem České republiky, na jejímž území se narodil, prožil zde celý svůj dosavadní život, stejně tak jako jeho předkové. Ze všech uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozsudků.

Z obsahu spisu Ústavního soudu,

sp. zn.

, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 25. 10. 1999 byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. . Jak Ústavní soud konstatuje v odůvodnění tohoto rozhodnutí, stěžovatel podal dne 8. 10. 1993 u Obvodního úřadu pro Prahu 3 žádost o vydání osvědčení o státním občanství ČR, dne 17. 11. 1993 pak učinil prohlášení, kterým ve smyslu ustanovení si zvolil občanství ČR, a téhož dne mu bylo Obvodním úřadem pro Prahu 3 vydáno osvědčení, které volbu stěžovatele potvrzovalo. Jak vyplývá z ustanovení zákona ČNR č. , o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, při posuzování, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, popřípadě do 31. prosince 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. V projednávané věci je tímto předpisem , o nabývání a pozbývání státního občanství ČSR, ve znění pozdějších předpisů, jenž umožňoval rodičům tehdy nezletilého stěžovatele, státním občanům Slovenské socialistické republiky, zvolit občanství České republiky, a tím i možnost stěžovatele sledovat toto jejich státní občanství ve smyslu ustanovení citovaného zákona. To se však nestalo, takže stěžovatel se stal občanem Slovenské socialistické republiky. Jak dále uvádí ve věci shora uvedené spisové značky Ústavní soud, zákon ČNR č. v ustanovení znovu umožnil i těmto osobám volbu státního občanství, stěžovatel však tohoto práva v řízení před správními orgány do 17. 11. 1993 nevyužil. Stěžovatelovo napadení neústavnosti správního rozhodnutí, včetně rozsudku přezkumného soudu, je tedy zjevně neopodstatněné, neboť k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva ve smyslu y ČR nedošlo.

Také v projednávané věci, a to po seznámení se s obsahem spisu Městského soudu v Praze 2, má Ústavní soud za to, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V návrhu opřeném o ustanovení domáhal se stěžovatel určení povinnosti správního orgánu prohlásit, že jeho postup spočívající v nevydání osvědčení o státním občanství ČR stěžovateli byl nesprávný, že tohoto postupu lituje a omlouvá se za něj. Ústavní soud vzhledem k tomu, že otázka určení státního občanství byla zkoumána z výše uvedených pohledů již ve věci

sp. zn.

Ústavního soudu, se soustředil pouze na posouzení faktu, že žaloba na ochranu osobnosti došla soudu dne 17. 11. 1993, tedy v tentýž den, kdy stěžovatel si zvolil občanství ČR a kdy mu bylo vydáno i osvědčení o provedení volby tohoto státního občanství. Také Ústavní soud sdílí názor, že za tohoto stavu věci se nemohlo jednat o takový zásah do práv na ochranu osobnosti, kterému lze poskytnout soudní ochranu, protože stěžovatel neprokázal a ani netvrdil, že by tímto zásahem došlo ke snížení jeho lidské důstojnosti a jeho vážnosti ve společnosti, což je nezbytný pojmový předpoklad pro poskytnutí soudní ochrany osobnostním právům.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné

V Brně dne 15. prosince 1999

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu