Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 455/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. K., zastoupené JUDr. B. E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, č. j. -125, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Dne 17. 9. 1999 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelky, označené jako stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, č. j. -125, koncipované jako zpráva o skutkových okolnostech právní věci stěžovatelky, určená zvolenému právnímu zástupci JUDr. Z. S. Tato zpráva byla však současně adresována do rukou předsedy Ústavního soudu.

S ohledem na obsah shora uvedeného podání vyzval Ústavní soud stěžovatelku k úpravě a doplnění návrhu ve smyslu písemného poučení, přičemž k odstranění vad návrhu a jeho doplnění jí stanovil 30 denní lhůtu od obdržení písemné výzvy.

Dne 20. 10. 1999 obdržel Ústavní soud žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty z důvodu zajištění nového právního zástupce prostřednictvím České advokátní komory. Na základě této žádosti byla navrhovatelce prodloužena lhůta do 15. 11. 1999 včetně. Dne 27. 10. 1999 informovala stěžovatelka Ústavní soud o přidělení advokátky Českou advokátní komorou. Právní zástupkyně navrhovatelky požádala dne 10. 11. 1999 o další prodloužení lhůty. Konečný termín k odstranění vad a doplnění návrhu byl stanoven ke dni 30. 11. 1999 s upozorněním, že v případě nedodržení i takto prodloužené lhůty bude návrh podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Dne 29. 11. 1999 obdržel Ústavní soud doplněné a upravené podání ze kterého se zjišťuje, že stěžovatelka podanou ústavní stížností napadá jednak usnesení Nejvyššího soudu ČR ve znělce usnesení uvedené, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, č. j. -69. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 10. 1997, č. j. -38, bylo zrušeno právo účastníků řízení společného nájmu družstevního bytu, když výlučným členem družstva a nájemcem bytu byl určen býv. manžel stěžovatelky, spolu s jejich nezletilou dcerou.

Stěžovatelka se proti shora uvedenému rozsudku odvolala, své odvolání však, jak tvrdí, pod ekonomickým tlakem a pohrůžkou fyzického násilí byla nucena vzít zpět. Zpětvzetí odvolání odvolací soud vyhověl a řízení zastavil. K námitce stěžovatelky, že předmětný úkon - zpětvzetí odvolání - je podle ustanovení o. z. neplatný, nepřihlédl. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998 podala navrhovatelka z důvodů uvedených v ustanovení , písm. d) dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo shora uvedeným usnesením ze dne 29. 7. 199 zamítnuto. V postupu obou výše uvedených soudů spatřuje stěžovatelka porušení svého práva zaručeného v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d, jakož i y. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, č. j. -69, se zamítá. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání sice bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou a dovolání je možno chápat ve smyslu dovolacích důvodů podle a písm. d) , podle , jako přípustné. Po přezkoumání důvodu dovolání však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Z obsahu spisu Městského soudu dovolací soud zjistil, že stěžovatelka doručila tomuto soudu dne 26. 5. 1998 podání, jimž bere zpět podané odvolání, když obsah tohoto podání nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, co jím stěžovatelka mínila vyjádřit. Odvolání bylo podáno prostřednictvím právního zástupce, který byl k tomuto úkonu oprávněn, jak vyplývá z obsahu plné moci ze dne 22. 5. 1998. O správnosti zjištění, z nichž odvolací soud vyvodil odpovídající procesní důsledky proto nelze mít žádné pochybnosti.

Dovolací soud zdůraznil, že výslovně nestanoví, jaké obsahové a formální náležitosti by mělo mít písemné zpětvzetí návrhu k zahájení odvolacího řízení. Odvolací soud proto přihlédl k ustanovení ve vztahu k , když konstatoval, že z podání stěžovatelky je patrné, kterému soudu bylo určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, přičemž bylo řádně podepsáno a datováno. Námitky stěžovatelky, podle nichž byla k tomuto zpětvzetí podání přinucena, jsou ve směru k podanému odvolání nepodstatné. Soud posuzuje procesní úkon vždy jen podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný soulad. Z tohoto pohledu proto nemělo dodatečné tvrzení stěžovatelky o neplatnosti procesního úkonu na jeho účinky žádný vliv. Dovolací soud závěrem zdůraznil, že ani prostřednictvím dovolacích důvodů podle ustanovení , písm. d) se nepodařilo prokázat nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud proto podané dovolání usnesením zamítl.

Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu ČR porušení procesních předpisů, které by zakládaly nedostatečnou ochranu procesních práv stěžovatelky. Jestliže tato nyní namítá, že jednáním jak odvolacího, tak i dovolacího soudu jí bylo zabráněno v předkládání důkazů , kterými by dokladovala nesprávnost zrušení jejího užívacího práva k družstevnímu bytu, není tato námitka ve stádiu dovolacího řízení již oprávněná, když stěžovatelka svým vlastním procesním postupem nastalou situaci před obecnými soudy zavinila.

Ústavní soud neshledal důvody, uvedené v ústavní stížnosti, za oprávněné a podanou ústavní stížnost proto podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 15. prosince 1999