Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 563/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele ing. M. Ž., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. , o prodloužení lhůty trvání vazby a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 1999, sp. zn. , jímž byla stížnost proti uvedenému usnesení zamítnuta.

Stěžovatel namítá, že výše citovanými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle ustanovení , 2 a 5d, podle něhož lze vzít do vazby z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu a dále ustanovení d, podle něhož každý má právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů. Ke zbytečným průtahům v řízení o prodloužení lhůty trvání vazby podle stěžovatele došlo tím, že trvalo 38 dnů. Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích nezabývaly existencí či neexistencí konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, anebo že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tím měly rovněž porušit ustanovení tr. řádu, když jejich rozhodnutí se jeví jako nepřezkoumatelná. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 1999,

sp. zn.

, kterým Ústavní soud právě z výše uvedených důvodů vyhověl ústavní stížnosti.

Ústavní soud vycházel při posuzování této ústavní stížnosti z ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho posláním je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Po přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatele a výše označeného usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby a usnesení o zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítaná porušení práv obsažená v , 2 a 5 a d a shledal, že předložený návrh ústavní stížnosti není důvodný. Ze shora citovaných usnesení okresního i krajského soudu zjistil, že obecné soudy postupovaly při svém rozhodování zcela v intencích tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud neměl důvodu se zabývat přehodnocováním existence či neexistence příslušných vazebních důvodů, neboť tato otázka byla především řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, jak vyplývají z trestního spisu.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal v odůvodněních napadených usnesení rozpor s ustanovením § 134 odst. 2 tr. řádu, který uvádí nutné náležitosti usnesení a nemohl tedy ani přisvědčit stěžovatelovu poukazu na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(odůvodnění napadených usnesení nesplňovala náležitosti usnesení vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu), neshledal ani zbytečné průtahy v řízení. Protože Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu