Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 391/99

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A. Ž., zastoupené JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 10. 8. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. , jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se spolu s J. B. domáhali určení, že přestavbou stodoly a chléva na rekreační chalupu na pozemku č. 65/2 v k. ú. H. by žalovaní narušili výkon vlastnických práv žalobců k pozemku č. 775/12 v k.ú. H. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelka se spolu s dalším žalobcem současně domáhala v jiném řízení žalobou vedenou u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. ochrany svého vlastnického práva, přičemž o této žalobě řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Za takové situace obecné soudy dospěly k závěru, že žalobci nemají zákonem požadovaný naléhavý právní zájem na určovací žalobě, která jim navíc nemůže poskytnout takovou ochranu, jakou může poskytnout pozitivní rozhodnutí o žalobě na plnění.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v a d ("Listina"). Porušení spatřuje v právním názoru odvolacího soudu, vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož žaloba na určení nemá opodstatnění tam, kde právo již bylo porušeno, neboť jejím smyslem je poskytnout právní ochranu dříve, než dojde k porušení práva. Stěžovatelka má zato, aniž by své tvrzení odůvodnila podrobnější ústavněprávní argumentací, že uvedený právní názor odvolacího soudu odporuje a y, neboť dle jejího přesvědčení smyslem y je ochrana vlastnického práva, bez ohledu na to, zda toto právo již bylo či ještě nebylo porušeno. Dále poukázala na skutečnost, že Okresní soud Plzeň - jih ve výše uvedené věci sp. zn. dosud nerozhodl, přičemž od podání žaloby uplynuly již více než 4 roky. Dle jejího názoru za této situace odvolací soud napadeným rozsudkem umožnil, aby vlastnické právo stěžovatelky bylo i nadále porušováno

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu nelze spatřovat odepření soudní ochrany z důvodů ryze formálně právních, tj. restriktivním výkladem procesní normy bez současného zjištění neopodstatněnosti žaloby z hlediska hmotného práva. Dále uvedl, že žalobě by mohl vyhovět jen za předpokladu, že žalovaní nemají k nemovitostem na své st. p. 65/2 v k. ú. H. žádný jiný přístup a realizace přestavby by nebyla vůbec možná bez neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců. V odvolacím řízení však bylo zjištěno, že věcné břemeno cesty a chůze přes pozemkovou parcelu 1076/3 v k. ú. H., sousedící s pozemkem žalovaných č. 65/2 tamtéž, již ve prospěch vlastníků posledně uvedeného pozemku zřízeno bylo. Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako neopodstatněná.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Pokud jde o tvrzené porušení y, odůvodnění ústavní stížnosti v tomto směru neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci prokazující jeho opodstatněnost, nehledě na skutečnost, že ochrana práv vlastníků sousedních nemovitostí v řízení podle stavebního zákona, zejména v řízení o povolení stavby, je primárně zaručena zvláštní zákonnou úpravou, kterou představuje , stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, přičemž, jak vyplývá ze shromážděných podkladů, této zákonné úpravy stěžovatelka jako účastník stavebního řízení podáním odvolání proti správním rozhodnutím stavebního úřadu využila. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v y zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v její tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelčin a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku y, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou d (např. nález

sp. zn.

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, č. 5), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. 12. 1999

JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu