Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 481/99

Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. O. H., zastoupeného JUDr. R. H., advokátkou, a JUDr. R. H., Ing. K. E. a M. K., zastoupených JUDr. O. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 1999 ( -77) a spolu s ním též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. prosince 1998 ( ) a tvrdili, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu ( d) a spolu s ním též obdobné právo plynoucí z al. 1 úst. ; aniž by však svá tvrzení - z hlediska ústavněprávních aspektů - blíže rozvedli, navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Napadenými rozhodnutími oba obecné soudy v restituční věci stěžovatelů zastavily řízení (odvolací soud rozhodnutí obecného soudu I. stupně potvrdil), když dospěly

k závěru - stručně řečeno - že stěžovatelé, v řízení před nimi jako žalobci, označili za účastníka řízení (žalovaného) někoho, kdo nemá procesní způsobilost; rozhodnutí obou obecných soudů jsou dostatečně přesně a výstižně odůvodněna ( ), takže jim z tohoto hlediska ani pod ústavními aspekty nelze nic vytknout.

Námitky stěžovatelů pojaté do ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné s těmi, které vznesli před obecnými soudy, zejména pak v opravném řízení, a s nimiž se odvolací soud v jejich úplnosti vypořádal; odůvodnění ústavní stížnosti je tak pouhou (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů a posuzováno kritérii [č. , ve znění pozdějších předpisů - ] jde - co do označených článků d či ústavního zákona

č. - o tvrzení zcela apodiktická, z nichž ve prospěch stěžovatelů nelze nic podstatné vyložit, nehledě již ani k tomu, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) stojícímu zcela mimo organizaci obecného soudnictví přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) a že jeho možná ingerence do jurisdikce obecných soudů je vázána na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou a které ostatně nebyly stěžovateli ani tvrzeny. Jestliže stěžovatelé v řízení před obecnými soudy označili za žalovaného způsobem jinak zcela srozumitelným názvem a sídlem nezpůsobilý subjekt, který však v okamžiku zahájení řízení neexistoval (odvolací soud), založili tím procesní překážku, na niž z pozice obecných soudů nebylo možno reagovat jinak než zákonem stanoveným způsobem ( , ), který co kritérií ústavnosti je ústavně zcela souladný. Na správnosti tohoto závěru nemohou nic změnit ani jisté potíže se zjištěním procesně způsobilého subjektu, který stěžovatelé i v odůvodnění ústavní stížnosti (opakovaně) popisují, a na nichž vlastně svou ústavní stížnost zakládají, neboť tyto, jak ostatně oba obecné soudy vyložily, jsou právně zcela nerozhodné.

Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo posléze rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. prosince 1999