Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 469/99

Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené M. Č., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (rozsudek ze dne 22. června 1999 - -37) a tvrdila, že tímto rozhodnutím porušil obecný soud jako orgán veřejné moci její ústavně zaručená práva plynoucí z d ( a ,2), jakož i obdobná práva daná Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně Dodatkového protokolu k této úmluvě; podle tvrzení stěžovatelky k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud rozhodující v režimu správního soudnictví zamítl její žalobu vůči správnímu rozhodnutí vydanému Magistrátem města Brna - odborem územního a stavebního řízení, jímž byla dodatečně povolena stavba hlavního plynovodu v trase, v napadeném rozhodnutí blíže popsané a označené. Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Důvody a námitkami ústavní stížnosti, ostatně ve své podstatě shodnými s těmi, které byly uplatněny v řízení před obecným soudem, brojí stěžovatelka proti zákonnosti správních rozhodnutí a obecnému soudu posléze vytýká, že svým rozhodnutím "jí odepřel spravedlivé projednání její věci", které, s ohledem na podrobně rozvedené rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění rozhodnutí obecného soudu spíše než v ústavněprávních aspektech má svůj základ ve stěžovatelčině neúspěchu jak ve správním řízení, tak v řízení před obecným soudem.

Jakkoli výhrady stěžovatelky jak vůči rozhodnutí správního orgánu, tak vůči rozhodnutí obecného soudu jsou podrobné, jsou zaměřeny výlučně jen vůči věcné správnosti či vůči legalitě ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí, a již proto nesplňují podmínky ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), nehledě již ani k tomu, že pouhá (opakovaná) polemika s rozhodovacími důvody obecného soudu bez jakéhokoli vztahu k ústavním aspektům, z nichž by porušení ústavně zaručených práv mělo být vyvozeno, se z povahy těchto podmínek vymyká, a to tím spíše, jestliže odůvodnění rozhodnutí obecného soudu je z uvažovaných hledisek pečlivé a úplné a jako takové dotýká se všech námitek, které stěžovatelka v řízení před ním vznesla ( ) a jimiž (opakovaně) odůvodňuje ústavní stížnost.

Za této situace nezbývá než stěžovatelku odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž - stručně připomenuto - Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti ( úst. ) stojící zcela mimo organizaci obecného soudnictví není ani v organizačním ani ve funkčním smyslu orgánem obecným soudům nadřízeným (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 63, Praha 1996), a již proto - jak naznačeno již vpředu - jeho pravomoci vůči nim jsou omezeny zvláštními podmínkami, které však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou a ostatně nejsou stěžovatelkou samotnou ani tvrzeny.

Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. prosince 1999