Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 388/99

Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 1999 a

7. července 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí za podmínek stanovených zákonem [ , , 2, , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocná usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne18. května 1999 a 7. července 1999 (vydané ve věci ) a tvrdil, že obě tato rozhodnutí obecného soudu porušují jeho ústavně zaručená práva vyplývající z d ( a ); s odkazem na to, že "každý má právo na ochranu svého zdraví v plném rozsahu", navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě usnesení obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Usnesením ze dne 18. května 1999 obecný soud rozhodující o žalobě stěžovatele v režimu správního soudnictví řízení zastavil, když dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež je ze soudního přezkumu zákonem vyloučeno (§ 250d

odst. 3 ); v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí obecný soud zcela dostatečně a úplně ( ) vyložil, na základě jakých úvah ke svému rozhodnutí dospěl, zejména když správní rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti stěžovatele bylo výlučně závislé na posouzení jeho zdravotního stavu lékařem a když jiná než zdravotní kritéria zákon ve své hypotéze nezná.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že podle d ( ) nesmí být z pravomoci soudů vyloučen přezkum práv podle této d, nezbývá než jej odkázat k tomu, že d vyslovený příkaz ( al. 2) vztahuje se toliko na základní práva a svobody, tedy práva (svobody) pojednané v její hlavě druhé, oddílu prvém, mezi něž však právo na ochranu zdraví ( ) očividně nepatří.

Pokud pak jde o usnesení obecného soudu ze dne 7. července 1999, bylo jím zastaveno řízení o dovolání stěžovatele s odkazem na zákonem daný procesní stav (§ 250j

odst. 4 ), dle něhož v režimu správního soudnictví (V úst. II. hlava ) platí bezvýjimečná nepřípustnost opravných prostředků proti rozhodnutí (obecného) soudu; i toto rozhodnutí je způsobem zákonu zcela odpovídajícím odůvodněné, takže mu z hlediska ochrany ústavnosti ( ) nelze nic vytknout, neboť tvrzení stěžovatele je z důvodů již dříve vyložených mylné, nehledě již ani k tomu, že v konkrétní věci nelze s odkazem na d ( al. 2) vymáhat procesní právo, které zákon nezná nebo je nepřipouští. Stěžovatelem napadené rozhodnutí je proto věcně správné a ústavně souladné.

Z důvodů takto rozvedených byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem

[§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. prosince 1999