Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 331/99

Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České správy sociálního zabezpečení, zastoupené JUDr. L. A., ředitelem České správy sociálního zabezpečení, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 1998, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad ( zákona) co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů (usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. prosince 1997 - -11, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 1998 - a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 1999 - -41) a tvrdila, že svými rozhodnutími obecné soudy všech tří stupňů porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle tvrzení ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud I. stupně, poté co stěžovatelka přes jeho výzvu nezaplatila soudní poplatek, řízení o jí podané žalobě zastavil, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a posléze Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl, a aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelka podrobněji rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností napadená zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že v posuzované věci stěžovatelka žalobou před obecnými soudy usilovala o výrok, jímž by žalované jako její pracovnice byly zavázány k úhradě škody, kterou jí v pracovněprávním vztahu měly způsobit; z této skutečnosti obecné soudy I. a II. stupně dovodily, že stěžovatelka, které osvobození od soudních poplatků svědčí toliko jako osvobození věcné, pokud se jedná o spory tkvící svým základem v oblasti státní sociální správy, není v náhradové věci, v níž vystupuje jako žalobce (zaměstnavatel), a tudíž jako právnická osoba (§ 5 odst. 2 zák. č. 87/1996 Sb.), je

z (osobního) osvobození od soudních poplatků vyloučena.

Rozhodnutí obou obecných soudů jsou odůvodněna způsobem zcela zákonu odpovídajícím ( ) a tak, že jim ani z ústavněprávních hledisek nelze nic vytknout, mimo jiné i proto, že se dotýkají všech námitek, které stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vznesla a vypořádaly se tak s podstatou věci zcela dostatečně; obdobně odkazy stěžovatelky na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, resp. způsob, jakým stěžovatelka tato odůvodnění interpretuje, nejsou na místě již proto, že dovolání stěžovatelky nebylo dovolacím soudem meritorně projednáno a v důsledku toho rozhodovací důvody dovolacího soudu, pokud vůbec vybočují z procesních otázek, mohou mít jen povahu eventuelních hypotéz nikoli však usnesených závěrů, z nichž by měla vyplynout jakákoli závaznost.

Bylo již řečeno, že stěžovatelka - mimo strohý odkaz na článek 36 odst. 1 d - své tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva z toho článku plynoucího nikterak nezdůvodnila; posuzováno z věcného hlediska jde proto o tvrzení zcela apodiktické, a proto jako takové nerozhodné, nehledě již ani k tomu, že stěžovatelka sama v odůvodnění své ústavní stížnosti své stanovisko zdůvodňuje tvrzením, že je "státním orgánem, jemuž náleží moc výkonná, a proto mu nepřísluší povinnost poukazovat finanční prostředky pro jeho činnost poskytnuté státem jen proto, aby se prostřednictvím jiného státního orgánu (moci soudní) vrátily zpět do státního rozpočtu".

Jakkoli je naznačené tvrzení částečně správné, nelze přehlédnout, že řadit náhradové nároky z pracovněprávních vztahů pod znaky výkonné moci státního orgánu je - jak ostatně dovodily již obecné soudy - pojmově vyloučeno.

Povinnost k úhradě soudního poplatku s výjimkami stanovenými zákonem

(č. , ve znění pozdějších předpisů) je procesní podmínkou pro zahájení řízení před obecnými soudy a není s ústavním pořádkem republiky v rozporu, a proto jako takové je zcela v souladu se stanoveným postupem ( d) daným pro řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud proto neshledal, že by ve stěžovatelčině věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a v důsledku toho posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. prosince 1999