Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 490/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ.

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. K. F., zastoupené JUDr. H. K., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla návrhem ze dne 19. 10. 1999 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. , s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, a to konkrétně y ČR a a nás1. d.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 7. 1998, čj. -26, kterým byla ve vztahu ke stěžovatelce jako rozsudkem pro uznání, uložena stěžovatelce povinnost zaplatit 450 570,99 Kč s úrokem 30 % z částky 10.763,54 Kč od 12. 3. 1998 do zaplacení, Komerční bance, a. s. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně s tím, že stěžovatelka uznání nároku nepochybným způsobem při jednání před soudem prvého stupně prohlásila a toto prohlášení v protokolu bez výhrad podepsala. V souladu s ustanovením soud prvého stupně vůči ní rozhodl na základě tohoto uznání formou rozsudku pro uznání. S ohledem na tyto závěry odvolací soud konstatoval, že odvolání stěžovatelky není přípustné a podle ustanovení odvolání odmítl.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.

Ústavní soud shledal za prokázané, že v posuzované věci stěžovatelce podle dovolání přísluší. V důsledku toho lze stěžovatelce vytknout nevyčerpání všech procesních prostředků, poskytovaných zákonem k ochraně práva.

Tvrzení stěžovatelky, že nebyla odvolacím soudem poučena o možnosti podat dovolání a odvolací soud tak nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení a , není důvodné. Úkolem soudů je poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, vyzvat je, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, popřípadě je poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Poučovací povinnost soudů však v žádném případě nemůže znamenat nahrazení činnosti právních zástupců, nebot' by tím porušovaly ústavní princip nestrannosti soudu ( d).

Pokud se týká odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. (č. 27, sv. 1 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu), je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanoví v , že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se nevztahuje k rozsudku I. stupně, pro obsah rozsudku soudu odvolacího se použije přiměřeně. V žádném ustanovení není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutu odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomuto dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních . Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podané dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla stěžovatelce znemožněna soudní ochrana (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1997,

sp. zn.

, Sb.n.u.ÚS, Sv. č. 9, Usn. č. 2 1).

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky nesplňuje podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustanovení citovaného zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro nepřípustnost.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. prosince 1999

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu