Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32869.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 200/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 1999, sp. zn. 5 To 822/98 , a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 10. 6. 1998, sp. zn. 11 T 10/98 ,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 20. 4. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 21. 4. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě shora uvedené, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, rovněž shora uvedeného, kterým byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 a zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pěti měsíců nepodmíněně.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovanými rozhodnutími krajského a okresního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo, které vyplývá ze zásady "in dubio pro reo", když věc byla vedena nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, ale presumpce viny. Tím, že byl soudem uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy, byla porušena jeho práva daná čl. 8 a čl. 40 Listiny základních práv a svobo d, jakož i zásada objektivní pravdy.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že soudy opřely svá rozhodnutí o výpovědi spoluobžalovaných a pominuly okolnosti, o nichž vypovídali svědci, zejména manželé V.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 11 T 10/98 , zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitek stěžovatele, že soudy pominuly okolnosti, o nichž vypovídali zejména svědci V., nutno uvést, že svědkyně V. vypovídala jinak v přípravném řízení a jinak u hlavního líčení, rozpory ve svých výpovědích hodnověrně nevysvětlila a z tohoto důvodu byla okresním soudem vyhodnocena její výpověď v hlavním líčení jako účelová. Rovněž nelze uznat stěžovatelovu námitku ohledně jeho odsouzení pro trestný čin zanedbání povinné výživy, kdy bylo zjištěno, že jeho pracovní poměr byl zrušen pro neomluvenou absenci, z evidence úřadu práce byl vyřazen pro nespolupráci a sám přiznal, že výživné na své děti neplatil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobo d), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústav y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústav y ČR). Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém usnesení náležitě vypořádal.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu