Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 324/99

Ústavní soud

rozhodl dne 8. prosince 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) V. T., 2) L. F., obou zastoupených JUDr.

V. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

6. 4. 1999, čj. -57, za účasti Městského soudu

v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka České

republiky - Ministerstvo financí ČR, Letenská 15, 118 10 Praha 1,

za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1999, čj. 55 Co105/99-57, se zrušuje.

Odůvodnění

Ve včas podané stížnosti proti shora uvedenému rozsudku

Městského soudu v Praze stěžovatelky setrvávají na svém

stanovisku, že odsuzujícím soudním rozsudkem, a to výrokem

o propadnutí věcí, uvedených v jeho příloze, došlo k převzetí

celého majetku jejich otce státem, čemuž nasvědčuje i to, že došlo

k zastavení dědického řízení po uvedeném pro nedostatek majetku

podle ustanovení z roku 1950. Napadeným rozsudkem

porušil tedy Městský soud v Praze ústavně zaručená práva

stěžovatelek zakotvená v y ČR, Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),

jakož i d (dále jen

"Listina"), a proto stěžovatelky se domáhají jeho zrušení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 1999

uvedl, že dokazování o tom, zda zlaté předměty, k jejichž

propadnutí došlo, představovaly všechen majetek otce stěžovatelek,

či nikoli, vskutku považoval za nadbytečné, neboť vycházel

z názoru, že v odsuzujícím rozsudku musí být v takovém případě

obsažen trest propadnutí celého majetku, nikoli jednotlivých věcí.

Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření ze dne 16. 11.

1999 uvedlo, že stěžovatelky ve své stížnosti zcela nepřípadně

přenášejí důkazní břemeno žalovaného, ačkoli samy toto důkazní

břemeno neunesly, a nesplnily proto podmínku pro poskytnutí

finanční náhrady podle ustanovení

Sb. Tvrzení stěžovatelek považuje proto za účelové a z těchto,

jakož i dalších, důvodů navrhuje proto potvrzení napadeného

rozsudku.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky domáhaly se v tomto řízení

přiznání finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona

č. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů. V uvedeném řízení vyšlo najevo, že otec stěžovatelek J.

T. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne

18. 9. 1962, sp. zn. , uznán vinným trestným činem

spekulace podle ustanovení § 117 odst. 1 trestního zákona, jakož

i trestným činem ohrožení devizového hospodářství podle ustanovení

§ 146 odst..1, 2 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému

trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž současně mu byl

uložen trest propadnutí věci podle ustanovení § 55 trestního

zákona. Odvolání okresního prokurátora a dcery J. T. bylo

usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn.

516/62 zamítnuto. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 6. 1992 ve

věci sp. zn. 70/92 rozhodl tak, že rozhodnutí obou uvedených

soudů zrušil, takže posléze okresní státní zástupce v Rychnově nad

Kněžnou trestní stíhání proti jmenovanému usnesením ze dne 7. 10.

1994 ve věci sp. zn. Rpv 2/93 zastavil. Z potvrzení Okresního

soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 14. 3. 1995, sp. zn.

D 158/64, bylo konečně zjištěno, že J. T. zemřel dne 3. 1. 1964

a že řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 1998, čj. 22

C 213/95-45, návrh zamítl s odůvodněním, že stát na základě

odsuzujícího soudního rozhodnutí nepřevzal celý majetek otce

stěžovatelek a že navíc nárok byl uplatněn teprve po uplynutí

jednoroční preklusivní lhůty. K odvolání stěžovatelek rozhodl

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu

prvého stupně potvrdil. Městský soud sice přisvědčil námitce

stěžovatelek, že žádosti o finanční náhradu opožděně nepodaly,

nicméně ztotožnil se s názorem obvodního soudu, že stát nepřevzal

veškerý majetek J. T., bezpochyby vlastnícího ještě věci osobní

potřeby, jako např. oblečení, případně staré bytové zařízení.

Podle ustanovení ,

o mimosoudních rehabilitacích, v případě, že celý majetek občana,

jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního

rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle

Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění , popř.

na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle tohoto zákona,

přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši Kč 60 000,--, která se

vyplatí způsobem uvedeným v odst. 5. Jádro projednávané věci tkví

tedy v posouzení, zda vedle majetku, na který se vztahoval výrok

o propadnutí věcí, J. T. v době svého odsouzení vlastnil ještě

jiný majetek, jinými slovy, zda stát převzal či nepřevzal celý

jeho majetek. Východiskem pro posuzování této otázky je objasnění

pojmu a povahy majetku jako zákonného znaku uvedeného v již

citovaném ustanovení. V tomto směru má svůj význam ustanovení §

118 , uvozujícího ve svém odst. 1, že předmětem

občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha

připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Toto ustanovení

nasvědčuje totiž tomu, že majetek ve svém pojmovém významu i ve

své podstatě má hodnotový podtext, jinak řečeno, jde o hodnotu

vyjádřitelnou určitým obecným ekvivalentem, tedy v penězích.

O majetku nelze tedy pojmově uvažovat v případech, kdy sice jde

o pojmenovatelně movité věci, tyto věci však již postrádají

jakoukoli zmíněným způsobem vyjádřitelnou hodnotu. Tak se tomu zdá

být i v projednávaném případě, v němž dědické řízení po J. T. bylo

zastaveno pro nedostatek majetku podle ustanovení § 320

z roku 1950 na podkladě zjištění, že zemřelý zanechal

pouze staré bytové zařízení a osobní svršky, tedy v situaci, kdy

mezi odsouzením jmenovaného a jeho úmrtím uplynula doba pouze

zhruba 15 měsíců. Již konstatovaný pojem majetku má i své

historické kořeny, zejména v ustanoveních § 51, § 72 nesporného

patentu upravujících případy, kdy se pozůstalostní řízení nekoná

proto, že zemřelý nezanechal žádné jmění. Hodnotový podtext

majetku je ostatně vyjádřen i v ustanovení § 6 obchodního zákoníku

kladoucího důraz na jeho ocenitelnost penězi. To vše vede Ústavní

soud k závěru, že skutková podstata uvedená v ustanovení § 13

odst. 2 může být naplněna nejen v případě

uložení trestu propadnutí majetku, ale i trestu propadnutí věci,

pokud tyto věci představovaly veškerý majetek odsouzeného.

Dospěly-li tedy obecné soudy k opačnému závěru, porušily tím

ústavně právně zaručená práva stěžovatelek zakotvená v čl. 90

ČR, Úmluvy a y. Ústavní

soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení již

konstatovaných ústavně zaručených práv podle ustanovení § 82 odst.

2 písm. a) , o Ústavním soudu, vyhověl

a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. prosince 1999

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského k nálezu

sp. zn.

ze dne 8. 12. 1999

Nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva nemůže založit porušení y, resp. y. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv. Vzhledem k tomu, že není žádné takové "právo na restituci", pak ani odlišný výklad soudu či správního orgánu nezakládá právo na zásah ÚS (tvrdí-li tento současně, že není soudem další instance).

(Obdobně , sv. 8, č. 66, str. 149, bod 4 a str. 160 a 161).

Se zrušovacím výrokem proto nesouhlasím a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení , o Ústavním soudu, připojeno k rozhodnutí.

V Brně dne 8. 12. 1999