Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 444/99

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky R. K., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -56, ze dne 3. 6. 1999, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. -49, ze dne 9. 11. 1998 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. -36, ze dne 15. 4. 1998, a návrhu na zrušení čl. II odst. 2 , kterým se mění a doplňuje , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Telefaxovým podáním ze dne 10. 9. 1999 podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který doplnila písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 1999. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh") směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -56, ze dne 3. 6. 1999, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -49, ze dne 9. 11. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. -36, ze dne 15. 4. 1998, ve výroku o věci samé a zamítnut návrh na připuštění dovolání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu, 1 čj. -36, ze dne 15. 4. 1998, byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na stanovení povinnosti žalovaných uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Podle názoru navrhovatelky byly napadenými rozhodnutími porušeny a 10y ČR, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, , 3 odst. 1 a 3, 4 odst. 3 a 11 odst. 1 a 4d (dále jen ""). Spolu s návrhem podala navrhovatelka podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, i návrh na zrušení části zákona, a to čl. II odst. 2 , kterým se mění a doplňuje , pro rozpor s a 10y ČR, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a , 3 odst. 1 a 3, a a 4y.

Včas podaným návrhem napadla navrhovatelka především usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -56, ze dne 3. 6. 1999, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -49, ze dne 9. 11. 1998. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání navrhovatelky odmítnuto pro jeho nepřípustnost, tedy z procesních důvodů. V odůvodnění Nejvyšší soud ČR velmi podrobně rozebral otázku přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. V předmětné věci se navrhovatelka domáhala přípustnosti dovolání podle (dále jen ""). V tomto případě nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné věci otázka, která byla označena jako otázka zásadního právního významu, nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena a nebyla ani předmětem posuzování soudu I. stupně. Odvolací soud proto podle názoru Nejvyššího soudu nepochybil, jestliže zamítl návrh na připuštění dovolání. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud sám. Dále se zabýval zkoumáním, zda není přípustnost dovolání dána podle Vady uvedené v tomto ustanovení však navrhovatelkou nebyly tvrzeny, ani se z obsahu spisu nepodávají. Navrhovatelka v dovolání výtkami o neúplně zjištěném skutkovém stavu věci tvrdí pouze existenci vady ve smyslu , k níž je sice soud povinen z úřední povinnosti přihlížet, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Za dané procesní situace pak Nejvyšší soud ČR uzavřel, že přípustnost dovolání nelze dovodit ze žádného ustanovení , a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.

Podaným návrhem, který směřuje proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, však navrhovatelka tomuto usnesení věcně žádnou vadu nevytýká a ani nenamítá, že by vyslovení nepřípustnosti dovolání bylo vadné a tak by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření k návrhu Nejvyšší soud ČR a uvedl, že dovolání odmítl z procesních důvodů a nemohl se proto zabývat uplatněnými dovolacími námitkami (není-li dovolání přípustné, nelze se jakkoli vyjadřovat k jeho důvodnosti). Vzhledem k této skutečnosti se nemohl ani vyjádřit k věcnému obsahu ústavní stížnosti. Ve vztahu k postupu dovolacího soudu pak odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a zdůraznil, že v návrhu nejsou vysloveny námitky proti závěru o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR spolu s vyjádřením tohoto soudu a dospěl k závěru, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí je návrh zjevně neopodstatněný. Především navrhovatelka, i když formálně návrh směřovala i proti předmětnému usnesení, věcně toto usnesení nenapadala ani ve svých tvrzeních neuváděla argumenty, které by rozhodnutí dovolacího soudu zpochybňovaly. Navíc navrhovatelka ani nenamítala porušení y, který jediný by odmítnutím dovolání z procesních důvodů mohl být dotčen. Ústavní soud se také plně ztotožnil se závěrem dovolacího soudu, pokud jde o posouzení, za jakých podmínek může mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam. Vzhledem k těmto závěrům proto Ústavní soud návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Navrhovatelka podaným návrhem žádala také zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -49, ze dne 9. 11. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. -36, ze dne 15. 4. 1998, ve výroku o věci samé a zamítnut návrh na připuštění dovolání, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. -36, ze dne 15. 4. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na stanovení povinnosti žalovaných uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Vzhledem k tomu, že výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu byla vyslovena nepřípustnost dovolání, bylo nutno rozsudek Městského soudu v Praze o odvolání navrhovatelky považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k této skutečnosti musel Ústavní soud znovu samostatně zkoumat náležitosti stanovené zákonem, o Ústavním soudu, pro zahájení řízení o ústavní stížnosti. Podle § 72 odst. 2 cit. zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ze spisu, sp. zn. , Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplynulo, že rozsudek Městského soudu v Praze byl navrhovatelce doručen prostřednictvím jejího právního zástupce dne 18. 1. 1999. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 9. 1999, tedy po lhůtě stanovené pro její podání v .

Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítnout podle , jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 odmítnout podle cit. zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Spolu s ústavní stížností podala navrhovatelka i návrh na zrušení části zákona, specifikovaný výše. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti částečně pro jeho zjevnou neopodstatněnost a částečně pro opožděné podání, nemůže se samostatně zabývat návrhem na zrušení části zákona.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 1999

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu