Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 259/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999 (-111), jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1998 (-87), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi (v původním řízení odpůrci) "zveřejnit v Blesku omluvu tak, jak ji ve své žalobě navrhoval", a dále o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč, a tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím porušil obecný soud jako orgán veřejné moci " a úst. , , a usnesení předsednictva ČNR č. , o vyhlášeníd jako součásti ústavního pořádku České republiky".

Porušení citovaných článkůy ČR ad stěžovatel spatřuje v tom, že obecný soud, jehož rozhodnutí napadá, "postupoval v rozporu s mezemi stanovenými mu zákonem, konkrétně ustanovením a násl. a a

, neboť v řízení nezajistil stěžovateli spravedlivou ochranu jeho práv a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, což ve svém důsledku pro stěžovatele znamenalo neúspěch ve sporu". V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel "srovnává" základní právo obsažené v a d a tvrdí, že nedostatečná právní úprava v tiskovém zákoně nezaručuje právo na odpověď osoby, které se článek týká, a to ani v případě, že jsou uvedena nepravdivá tvrzení. Konečně stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům nesprávné "posuzování toho, zda se v případě předmětného článku jedná o neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti" a hodnocení důkazů za řízení provedených.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které jsou odlišné od názoru stěžovatele, a které v řízení před těmito soudy ve svém důsledku znamenaly jeho neúspěch. Stěžovatel se totiž v řízení před těmito soudy domáhal na vedlejším účastníkovi tiskové opravy a zaplacení nemajetkové újmy. Obecné soudy ve svých rozsudcích, které Ústavní soud považuje za řádně zdůvodněné ( ), nároku stěžovatele nevyhověly a z důvodů, jak ve svých rozsudcích rozvedly, stěžovatelovu žalobu zamítly.

Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily neoprávněnost zásahu do jeho práv na ochranu osobnosti a nepřihlížely při hodnocení důkazů ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, není z hlediska posuzované ústavní stížnosti rozhodné, neboť stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994,

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994), za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a zejména že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se z jeho pravomocí vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým však stížnost stěžovatele nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele tak, jak tyto jsou zaručeny ústavním pořádkem České republiky nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti nezjistil, že by postupem obecných soudů v řízení před nimi došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tím, že by obecné soudy v rámci hodnocení provedených důkazů toto hodnocení do svého rozhodnutí nepojaly nebo jinak se s předloženými důkazy zákonným způsobem nevypořádaly; pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nevzaly v úvahu výpovědi svědků svědčících v jeho prospěch, pak toto tvrzení je v rozporu s odůvodněním rozsudku obecných soudů, které v rámci hodnocení důkazů řádně a vyčerpávajícím způsobem vyložily, jak uvedené (ale i jiné) důkazy hodnotily.

Ústavní stížnost stěžovatele je tudíž zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], když její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno;

o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. prosince 1999