Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 510/99

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) L. S., 2) M. Č., 3) V. S., všech zastoupených JUDr. E. O., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. 11. 1997, čj. -78, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 1999, čj. -91,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, pokud jimi stěžovatelkám byla uložena povinnost zaplatit prvnímu odpůrci, tedy obci O. u Prostějova, na nákladech řízení částku 100 438,-- Kč, stěžovatelky obsáhle uvádějí, že tímto výrokem došlo k porušení celé řady jejich ústavně zaručených práv a v podstatě dovozují, že v tomto konkrétním případě nelze vycházet z bezduchého právního formalismu, ale je nutno na celou věc pohlédnout z hlediska přirozenoprávních teorií a principu obecné spravedlnosti. Z těchto, jakož i z dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadeného výroku uvedených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Prostějově Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky podáním došlým tomuto soudu dne 29. 3. 1994 domáhaly se po odpůrci obci O. zaplacení částky 1 056 056,-- Kč, a to s odkazem na ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Stěžovatelky, jež již v této době byly právně zastoupeny, byly si sice vědomy znění ustanovení citovaného zákona vloženého do tohoto zákona novelizujícím účinným od 1. 7. 1993, nicméně podle jejich názoru ani tato novelizace nezbavila obec povinnost plnit dohodu již uzavřenou podle citovaného zákona. Z obsahu uvedeného spisu je patrno, že v podstatě stejným právním názorem se řídily i Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně, které svými rozhodnutími návrhu stěžovatelek vyhověly, nicméně k dovolání obce O. proti těmto rozhodnutím rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 1. 1997, čj. -56, tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně v napadené části zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Prostějově, a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení, vysloviv názor, že závazek obce O. přešel dnem 1. 7. 1993, tj. dnem účinnosti , na Pozemkový fond ČR. Okresní soud v Prostějově rozhodl pak napadeným rozsudkem tak, že žalobu, pokud směřovala proti obci O., zamítl a uložil stěžovatelkám zaplatiti jí na nákladech řízení částku 92 413,-- Kč. Krajský soud v Brně výrokem napadeného rozhodnutí změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovatelkami a obcí O. tak, že stěžovatelky jsou povinny zaplatit obci O. na nákladech řízení částku 100 438,-- Kč. Krajský soud ve svém rozhodnutí neshledal důvody k použití ustanovení , umožňujícího nepřiznat náklady řízení úspěšnému účastníku z důvodů hodných zvláštního zřetele s odůvodněním, že otázku pasivní legitimace a případná rizika související s nedostatkem této legitimace měly zvážit stěžovatelky samy před zahájením sporu.

Je jistě paradoxní, že Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí neshledal důvod k aplikaci ustanovení z již konstatovaných důvodů, ačkoli sám ve svém rozhodnutí ze dne 6. 12. 1995, čj. -33, právnímu názoru stěžovatelek stran výkladu ustanovení zákona o půdě přisvědčil, byť současně vyslovil přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku. Podle názoru Ústavního soudu je nicméně znění ustanovení zákona o půdě natolik transparentní a jednoznačné, že nepřipouští žádný jiný výklad než ten, že závazek k plnění přešel dnem 1. 7. 1993, tj. dnem účinnosti , na Pozemkový fond ČR. Jestliže tedy za tohoto stavu věci stěžovatelky podaly návrh směřující jen proti obci O. u Prostějova, lze stěží v rozhodnutích obecných soudů, pokud se týče náhrady nákladů řízení, spatřovat cokoli protiústavního, i když si možno představit, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení mohly uvažovat i jinak.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu