Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 430/97

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. V.B., zastoupené advokátkou Z.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1997, čj. -157,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka obsáhle dovozuje, že jak Obvodní soud pro Prahu 6, tak i Městský soud v Praze zaujaly ve svých rozhodnutích v projednávané věci stanovisko, které fakticky potvrzuje nezákonnosti páchané komunistickým režimem, opírajíce se ve svém striktně formálním hodnocení právních norem platných před rokem 1989 o "legalitu" postupů a rozhodnutí státních orgánů, proti nimž stěžovatelka brojí a zcela ignorujíce, že tato rozhodnutí byla v rozporu s mezinárodními dokumenty o občanských a lidských právech, zejména pak v rozporu se zněním Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Účelem , o soudní rehabilitaci, je podle ustanovení tohoto zákona mimo jiné zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění, a již proto je nepřípustné považovat rozhodnutí zrušené v rámci rehabilitace za postrádající charakter nezákonnosti. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka pro porušení základních práv obsažených v d zrušení napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka domáhala se v řízení vedeném u tohoto soudu přiznání náhrady škody s poukazem na , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, totiž škody spočívající v nákladech za lékařské ošetření její matky v zahraničí, za léky pro ni, za její převoz po její smrti do P., v nákladech na její výživu, kterou jí poskytovala po dobu jejího pobytu v zahraničí, když její matka byla zbavena možnosti bydlení na území našeho státu a byla nucena zůstat v cizině. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 10. 1996, čj. -133, návrh zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi postupem policejního orgánu a tvrzenou škodou ani to, že by její matce byl zastupitelským úřadem nezákonně odňat pas, neboť její žádost o vydání cestovního pasu k trvalému pobytu v cizině byla po přerušení řízení zamítnuta z důvodu, že jmenovaná nedodala požadované doklady. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Také podle názoru odvolacího soudu uplatněný nárok na náhradu škody podle není opodstatněn z důvodů, které již uvedl obvodní soud, s jehož skutkovými zjištěními a právními závěry se odvolací soud ztotožnil. Proti posléze uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl rovněž zamítnut návrh na připuštění dovolání, podala stěžovatelka dovolání, o němž však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 9. 1999, čj. -170, rozhodl tak, že je odmítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že , o soudní rehabilitaci, má ve vztahu k povahu normy speciální k normě obecné. Protože stěžovatelka je osobou rehabilitovanou podle , řídí se tímto zákonem její nárok na odškodnění za zrušený výrok o trestu propadnutí majetku ve smyslu ustanovení uvedeného zákona, nikoli Vzhledem k ustanovení , podle něhož právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto (v daném případě trestním) řízení, je vyloučena odpovědnost státu podle a násl. za škodu, jež měla vzniknout matce stěžovatelky rozhodnutím o propadnutí majetku stěžovatelky. Pokud podle názoru Nejvyššího soudu ČR nebyla zjištěna ani příčinná souvislost mezi postupem policejního orgánu ve věci odložení trestního oznámení na manžele M., kteří do bytu matky stěžovatelky neoprávněně vnikli za účelem jeho užívání a vznikem tvrzené škody, nejsou podmínky odpovědnosti státu podle splněny. Právní názor odvolacího soudu, že uvedený zákon ukládá odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím podle a násl. za podmínky zrušení nezákonného rozhodnutí ( citovaného zákona) je ve skutečnosti pouhým citováním uvedeného právního předpisu.

Uvedené závěry obvodního a městského soudu, k nimž zaujal stanovisko i Nejvyšší soud ČR, považuje Ústavní soud za zcela logické, a to mimo jiné z toho důvodu, že vystihují vztah , o soudní rehabilitaci, k , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. V tomto směru neshledal tedy Ústavní soud na těchto závěrech nic, co by zasahovalo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Pokud pak se týče dalších výtek týkajících se hodnocení důkazů obecnými soudy, nezbývá Ústavnímu soudu, než i v tomto bodě odkázat na svou již konstantní judikaturu, podle níž Ústavnímu soudu nepřísluší, vyjma extrémního nesouladu skutkových zjištění a učiněných závěrů, vzhledem k ústavnímu principu nezávislosti soudů tyto důkazy jinak hodnotit. Jádro problému tkví podle názoru Ústavního soudu nikoli v tom, co tvrdí stěžovatelka, že totiž obecné soudy v projednávané věci ignorují mezinárodní dokumenty o občanských a lidských právech a vycházejí z "legality" postupů a rozhodnutí někdejších státních orgánů, jako spíše v tom, co zákonodárce vyjádřil zcela pregnantně v preambuli k , o mimosoudních rehabilitacích, konstatováním, že různé nespravedlnosti prostě nikdy zcela napravit nelze. Jakkoli tedy Ústavní soud může mít pochopení pro všechno to, co se událo v kontextu s odsouzením stěžovatelky a osudem její matky, neexistuje ani podle jeho názoru báze, na jejímž podkladě by křivdu tohoto druhu bylo možno napravit.

Všechny uvedené závěry a úvahy se tedy jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu