Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 439/99

Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. B., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 1 KZt 343/99, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Chrudimi ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. Zt 739/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocná a doručená rozhodnutí Okresního a Krajského státního zastupitelství v Chrudimi a Hradci Králové (ze dne 9. července 1999 - Zt 739/97 a ze dne 29. července 1999 - 1 KZt 343/99-3) a tvrdil, že jimi obě státní zastupitelství jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo dané d a také to, které plyne z Evropské úmluvy o lidských právech a také to dané Paktu

o občanských a politických právech; toto své tvrzení odůvodnil stěžovatel tím, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi vydal dnes pravomocné usnesení, jímž bylo rozhodnuto pokračovat v předtím podmíněně zastaveném trestním stíhání a s odkazem na skutkové okolnosti své trestní věci a jejich právní povahu navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí označených státních zastupitelství zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Trestní stíhání pro podezření z trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky

[§ 201 písm. d) tr. z.] bylo proti stěžovateli podmíněně zastaveno rozhodnutím Okresního státního zastupitelství v Chrudimi ze dne 29. května 1997 (Zt 739/97-5) s tím, že konec dvouleté zkušební doby měl nastat dnem 17. června 1997.

Podle zjištění policejních orgánů (DI OŘP ČR v Pardubicích) bylo zjištěno, že stěžovatel byl jako řidič motorového vozidla potrestán pokutou (ve výši 1.000 Kč) za přestupek spáchaný dne 21. května 1999 překročením maximální hranice rychlosti v uzavřené obci.

Tato skutková zjištění vedla státní zastupitelství k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky, pro něž trestní stíhání proti němu bylo zastaveno (§ 308 odst. 1 tr. ř.), a proto rozhodlo v podmínečně zastaveném trestním stíhání proti němu pokračovat.

Pod aspekty těchto skutečností tvrzení stěžovatele pojaté do ústavní stížnosti neobstojí; předně stěžovatel se mýlí, má-li za to, že okolnosti, na které v odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje (sub. III 1-3), ať v jednotlivostech či v jejich souhrnu (náhrada škody, absolutorium vysoké školy etc.) v současném stádiu trestního řízení mohou vyvolat stav, který by byl v rozporu se zákonem (, tr. ř.); je tomu tak mimo jiné proto, že stěžovatelem napadená rozhodnutí státních zastupitelství nejsou výrokem o vině stěžovatele (d, al. 2 úst. ], o níž bude teprve rozhodováno v následujícím stádiu trestního řízení, v němž pro uplatnění svých tvrzení bude mít stěžovatel dostatek příležitostí. Rozhodnutí státních zastupitelství jako rozhodnutí procesní povahy, jimiž trestní řízení proti stěžovateli nekončí, nemá tak charakter meritorního rozhodnutí, k němuž především (předčasně) námitky stěžovatele by se mohly upínat. Zásady stanoveného postupu (d) jako ústavní znaky spravedlivého procesu jsou tak nedotčeny.

Stěžovatelova ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. listopadu 1999