Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 364/99

Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L., a. s., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1999, sp. zn. , , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 1999 (-69, ) a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo plynoucí z ust. d; podle tvrzení stěžovatelky stalo se tak tím, že Městský soud v Praze, poté co zrušil ve věci rozhodnutí soudu prvého stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. ledna 1998, čj. -37 spolu s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. dubna 1999, čj. -66), postoupil věc k rozhodnutí Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Toto své tvrzení odůvodnila stěžovatelka rozvedenými námitkami, jimiž napadenému rozhodnutí obecného soudu vytýká nesprávnost právního závěru, dle něhož jde jednak o věc obchodní, jednak že žaloba směřuje sice proti osobám fyzickým, leč zapsaným v obchodním rejstříku; s odkazem na to, že osobou zapsanou v obchodním rejstříku jsou nikoli žalovaní jako společníci společnosti T., v. o. s., Praha, ale jen tato společnost sama, a s odkazem na porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí obecného soudu, jímž řízení před obecnými soudy nekončí, je zjevně neopodstatněná; Ústavní soud již dříve (ve věci

) vyložil, že námitka porušení ústavního imperativu stran zákonného soudce není na místě tehdy, jestliže způsobem a postupem zákonem upraveným a předvídaným obecné soudy v řádném řízení posoudí svou vlastní věcnou příslušnost, a jestliže příslušnost soudu, jemuž věc byla k projednání a rozhodnutí postoupena, je podložena - jako je tomu v posuzované věci - zákonem.

S přihlédnutím k tomu a dále též k již dříve a opakovaně vyloženým podmínkám ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další) je zřejmé, že stěžovatelka přehlíží ony (již dříve v nálezech Ústavního soudu vyložené) zvláštní podmínky, na něž je přezkumná pravomoc Ústavního soudu vázána, a které ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou, neboť - mimo jiné - není věcí Ústavního soudu, aby posuzoval obchodně-právní vztahy, na něž stěžovatelka - v dosud pravomocně neskončeném řízení před obecnými soudy - poukazuje, a z nichž tvrzenou protiústavnost, v podstatě však argumentací věcné neprávnosti či non legality napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) vyvozuje. Účelová hlediska, která stěžovatelka ve své ústavní stížnosti (sub. III) rozvádí, jsou pod aspektem ochrany ústavnosti ( úst. ) nerozhodná, když ochrana právům stanoveným postupem je ústavně svěřena obecným soudům ( úst. ), kteroužto ústavní zásadu je třeba obzvlášť zdůraznit, vzhledem k tomu, že - jak již byla o tom zmínka - je napadeno rozhodnutí, jímž řízení před obecnými soudy nekončí.

Z takto rozvedených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. listopadu 1999