Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 265/99

Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V. H., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. , a Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 10. 1997, sp. zn.

, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně (Okresního soudu v Opavě ze dne 1. října 1997 - -41 a Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 9. února 1999 - ) a tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jednak její "právo získat majetek", jednak právo na soudní ochranu, a současně porušily "princip nezávislosti soudu podle a (míněno patrně úst. ); aniž by svá tvrzení z hlediska ochrany ústavnosti blíže a podrobněji rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů (viz shora) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jakož i z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka jako osoba oprávněná ze , ve znění pozdějších předpisů, v řízení před obecnými soudy (jako žalobkyně) usilovala o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, v tomto řízení blíže popsaných a označených, a že obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly, když dospěly k závěru, že žalovaná nabyla zmíněné nemovitosti za okolností vylučujících zákonné podmínky restituce ( , ve znění pozdějších předpisů), neboť je získala od svého pozdějšího manžela jednak (co do ideální poloviny) kupní smlouvou, jednak (později co do druhé ideální poloviny) darem, aniž by však bylo zjištěno, že prodávající, případně dárce, tyto nemovitosti svého času nabyl buď na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s dříve platnými předpisy. Stěžovatelka, která byla svého času odsouzena za protiprávní zdržování v cizině (Okresní soud Opava - ) a následně byla rehabilitována (týž soud Rt 104/91), byla totiž dříve vlastnicí posuzovaných nemovitostí k jedné ideální polovině, zatímco zbylý spoluvlastnický podíl náležel jejímu tehdejšímu manželovi (později manželovi žalované), který po konfiskaci stěžovatelčina spoluvlastnického podílu (výrokem následně zrušeného rozsudku trestního soudu) a po zániku bezpodílového majetkového spoluvlastnictví (rozvodem) se stěžovatelkou tento dříve stěžovatelčin podíl nabyl dohodou (o vypořádání bezpodílové majetkového spoluvlastnictví) ( a násl. tehdy platného o. z.) uzavřenou před bývalým Státním notářství v Opavě (RI 777/84) s tehdejším Okresním národním výborem v Opavě.

Ve světle těchto skutečností, které stěžovatelka ani nezpochybňuje, jeví se

její - ostatně nikterak konkretizovaná - tvrzení stran "chybného posudku ing. K." (míněno zřejmě ve vztahu k ocenění nemovitostí při uzavírání majetkového vypořádání s čsl. státem) jako nepřípadné již pro své jen apodiktické tvrzení.

Za těchto okolností je zřejmé, odhlédnuto od skutečnosti, že "právo získat majetek" není ústavně zaručeným právem (srov. d) a že stěžovatelka zcela přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednak není v pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), jednak co do práv plynoucích z d, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, jak z hlediska ochrany ústavnosti je třeba tomuto právu rozumět, stejně jaké jsou (ústavní) podmínky jeho ochrany (k tomu srov. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,

vydání 1., č. 41, Praha, 1995). Pro obecnou přístupnost k nálezům Ústavního soudu (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 11) zcela postačí pro odůvodnění tohoto rozhodnutí stěžovatelku na tyto nálezy jako na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu odkázat, aniž by se jevilo potřebné k zásadám a závěrům těchto nálezů cokoli dodávat.

Obdobně odkazy stěžovatelky na čl. 82 (?), případně čl. 95 (zřejmě úst. zák. č.

), dle nichž mělo dojít postupem obecných soudů k porušení "ústavního principu nezávislosti soudu", jeví se pro naprostý nedostatek bližšího odůvodnění a konkretizace jako zcela nepřípadný, zejména když povinnost soudce plynoucí z (míněno patrně odst. 1) úst. je svou ústavní povahou kompetenčním předpisem umožňujícím soudci obecného soudu přezkum souladu právních norem nižší právní síly se zákonem.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou (nezdůvodněných) tvrzení stěžovatelky, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž se jevilo nutné vésti stěžovatelku k odstranění vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (superlegalizační doložka), případně k předložení kopie rozsudku Krajského soudu v Ostravě (předložen rozsudek týkající se věci Okresního soudu v Opavě sp. zn. ) jako rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 4 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. listopadu 1999