Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 204/98

Ústavní soud rozhodl dne 11. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.S.,

zastoupeného advokátem Mgr. D.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Řízení o návrhu na zrušení ust. § 139 odst. 1 tr. ř. se zastavuje.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, která po odstranění formálních vad splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (, , , 2, , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 1998 (sp. zn. ), jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. října 1997 (sp. zn. ) ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a ve smyslu ust. tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o uložení úhrnného trestu v trvání 7 roků, se zařazením do věznice s ostrahou a dále bylo nově rozhodnuto o uložení trestu vyhoštění.

Současně s podanou ústavní stížností stěžovatel navrhoval zrušení ust. § 139

odst. 1 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, s odůvodněním, že toto ustanovení trestního řádu spojuje nabytí právní moci rozsudku pouze se skutečností, že proti rozhodnutí již není možné podat odvolání. S ohledem na stávající praxi obecných soudů však dochází často k tomu, že písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí je doručováno obžalovaným, resp. odsouzeným až po uplynutí 60denní lhůty jako zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti. V tomto pak stěžovatel spatřoval porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) Evropské úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

Ve svém dalším podání adresovaném Ústavnímu soudu a doručeném dne 29. 7. 1998 stěžovatel svoji ústavní stížnost doplnil a vzal zpět svůj návrh na zrušení ust. tr. ř. V tomto doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že rozhodnutím obecného soudu, jímž bylo rozhodnuto o uložení trestu vyhoštění, došlo k porušení d, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,

, 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a písm. a), b) Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení citovaných ustanovení mezinárodních paktů ad stěžovatel spatřuje v tom, že trest vyhoštění mu byl uložen až v rámci odvolacího řízení, kdy již nebyla jiná soudní instance, která by mohla takovéto učiněné rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry odvolacího soudu, zejména v otázce uložení trestu vyhoštění.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a za jakých podmínek je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Pokud jde o tvrzená porušení uvedených článků mezinárodních paktů ad, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo a svoboda tak, jak jsou v citovaných ustanoveníchd a mezinárodních paktů zaručeny, a jak byly opakovaně Ústavním soudem v jeho judikatuře vyloženy.

Ze samotné ústavní stížnosti a spisového materiálu, který si Ústavní soud pro své rozhodnutí vyžádal, jednoznačně vyplývá, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodoval z podnětu odvolání státního zástupce a zákonným postupem (§ 259 odst. 3 tr. ř.) rozhodl o uložení jiného trestu než soud I. stupně. Respektoval-li obecný soud a Ústavní soud nezjistil, že by tomu tak nebylo, ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele a postupoval-li dle trestního řádu (zákonným postupem), nelze v jeho rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto nezbývá, než tvrzení stěžovatele, uvedená v jeho ústavní stížnosti, hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry soudů obecných a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994, apod.).

Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná a tato zjevná neopodstatněnost plyne jak ze samotné povahy důvodů podané ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé a o návrhu na zrušení části zákona bylo rozhodnuto dle ust. § 67 odst. 1 zákona per analog.

Pokud jde o výtku stěžovatele stran 60denní lhůty ve vztahu k doručování rozhodnutí obecného soudu, s ohledem na novelu , provedenou , nebylo nutno se touto námitkou věcně zabývat.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení části zákona [§ 139 odst. 1 písm. a) tr. ř.], pak v této části ústavní stížnosti Ústavní soud řízení zastavil z důvodů stanovených v ust. § 67 odst. 1 zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. listopadu 1999