Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 374/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ústavní stížnosti V.K., zastoupené JUDr. V.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , ze dne 14. 10. 1997, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 16. 6. 1998, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků - města P., zastoupeného JUDr. M.K., a MčP., zastoupené JUDr. M.Ř., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaná ústavní stížnost stěžovatelky, odvolávající se na porušení základních práv a svobod (dále jen " "), směřuje proti shora označeným rozsudkům obecných soudů. Druhým z nich byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, požadující, aby buď první žalovaný - město P. - nebo druhý žalovaný - MčP, uzavřel s ní dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí ve výroku rozsudku přesně specifikovaných. Oba uvedené soudy neshledaly nárok stěžovatelky na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, odůvodněným. Vycházely ze zjištění, že stěžovatelka, která od roku 1976, kdy získala občanství USA, není občankou České republiky, a proto ji nepovažovaly na osobu oprávněnou k vydání nemovitostí podle uvedeného zákona, a to přesto, že byla rehabilitována podle , o soudní rehabilitaci, a jí uložený trest propadnutí majetku byl zrušen, když dovodily, že nelze mít zato, že vlastnická práva stěžovatelky se obnovila bez dalšího, neboť musel být dodržen postup podle restitučního zákona. Návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání k řešení právní otázky, týkající se její aktivní legitimace, odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že problematika splnění podmínky státního občanství pro oprávněnou osobu dle , byla již konstantní judikaturou vyřešena. Dovolání podané stěžovatelkou proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo pak usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 18. 12. 1998, odmítnuto, když dovolací soud dospěl k závěru, že otázka věcné aktivní legitimace, kterou stěžovatelka předložila dovolacímu přezkumu, nemůže činit napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, jestliže ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud ČR zároveň ve svém rozhodnutí odkázal.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě stejně tak, jako řízení před obecnými soudy, uvádí, že je přesvědčena o tom, že má nárok na navrácení svého majetku, neboť v době, kdy došlo k propadnutí majetku na základě trestního rozsudku, později zrušeného na základě , byla československou občankou a tuto skutečnost považuje v dané věci za rozhodující s poukazem na znění , která vlastníka věci nespecifikuje, neurčuje, že by měl mít takové či onaké občanství. Článek 11 chrání vlastnické právo skutečné a chrání vlastnictví občana kteréhokoliv státu, tím spíše státu, který u přijal do svých ústavních zákonů. Je přesvědčena o tom, že vlastnictví či nárok na vlastnictví Čecha v Americe, či Američana v Čechách by mělo být chráněno naprosto stejně, a pokud této problematice není dán tento výklad, svědčí to o jisté diskriminaci, která je obsažena i v ustanovení

Městský soud v Praze jako účastník řízení i vedlejší účastníci - město P. a MčP - navrhli zamítnutí ústavní stížnosti, pokud budou shledány předpoklady pro to, aby Ústavní soud o stížnosti věcně rozhodoval.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , předloženého mu po skončení dovolacího řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Stěžovatelka v zásadě znovu opakuje důvody, které již uváděla v opravném prostředku proti rozsudku soudu I. stupně i v dovolání, s nimiž se obecné soudy vypořádaly způsobem, jemuž protiústavnost vytýkat nelze. Vztahem , a , se Ústavní soud opakovaně zabýval (například ve svých rozhodnutích,

sp. zn.

,

), přitom v návaznosti na závěry již jím přijaté je možno v této věci uzavřít, že k tomu, aby mohl být úspěšný nárok, uplatněný jako nárok restituční, na navrácení majetku propadlého státu na základě vyslovení trestu propadnutí majetku, je třeba dodržet režim stanovený restitučním zákonem, tj. v dané věci Tento zákon pak váže možnost restituce majetku, a to i v případě majetku propadlého státu na základě odsuzujícího trestního rozsudku později dle zrušeného, na existenci státního občanství, a to k okamžiku uplynutí lhůty k podání restituční výzvy. Právní názor stěžovatelky, že by měla být v takovém případě významná otázka existence státního občanství již v okamžiku ztráty majetku z uvedeného restitučního zákona dovodit nelze. Otázkou státního občanství ve vztahu k restituci majetku osob rehabilitovaných podle , se Ústavní soud naposledy zabýval ve svém nálezu,

sp. zn.

, jímž zamítl poslanecký návrh na vypuštění části ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. Na důvody tam uvedené, jimiž je senát tuto věc posuzující vázán, je možno odkázat v poměru k námitkám stěžovatelky, týkajícím se porušení a principu rovnosti. Zároveň je třeba uvést, že tento nález v podstatě nevyloučil možnost rehabilitovaných osob domáhat se navrácení majetku cestou reivindikační žaloby. V daném případě však stěžovatelka od počátku uplatňovala svůj nárok na vydání předmětné nemovitosti jako nárok restituční, opírající se o , a proto nelze obecným soudům vytýkat, že se touto možností nezabývaly.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu