Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 352/99

Ústavní soud rozhodl dne 18. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. G.,

zastoupené JUDr. E. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 1997, sp. zn. , ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne

1. 2. 1999, sp. zn. , spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a v podstatě za splnění formálních podmínek stanovených zákonem [ , , 2, , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocná a doručená rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 1997 spolu s opravným usnesením ze dne 1. února 1999 - -51 a rozsudek Krajského soudu tamtéž ze dne 25. května 1999 - -72) a tvrdila, že těmito rozhodnutími porušily obecné soudy jako orgány veřejné moci její ústavně zaručená práva plynoucí z a d, když současně nesplnily svou ústavně uloženou povinnost založenou úst. ; svá tvrzení stran porušení svých ústavně zaručených základních práv (a porušení

úst. ) odůvodnila tím, že jednak řízení před obecnými soudy bylo zatíženo značnými průtahy, jednak že napadená rozhodnutí "upřely stěžovatelce vydání majetku, na který má (spolu s dalšími) nárok...". Aniž by však svá tvrzení co do jejich ústavněprávního aspektu blíže rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů je patrno, že oba obecné soudy zamítly stěžovatelčin návrh na uzavření dohody o vydání

(v řízení před nimi popsaných a označených) nemovitostí, když dospěly k závěru, že posuzované nemovitosti nelze vydat pro překážky plynoucí ze zákona ( - soud I. stupně), resp. proto, že stěžovatelka (spolu s dalšími jako navrhovatelka v řízení před obecnými soudy) není oprávněnou osobou [ - odvolací soud]; námitky stěžovatelky zaměřené v ústavní stížnosti především proti rozhodnutí odvolacího soudu však přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž - jak opakovaně bylo vyloženo - Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by jeho ingerence do jurisdikce těchto soudů byla podložena zvláštními podmínkami. Existenci těchto zvláštních podmínek - stručně připomenuto - zasahujících především do ústavně chráněných zásad stanoveného postupu ( d) však stěžovatelka, spokojujíc se pouze s polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, ani netvrdí, a protože ji nezjistil ani Ústavní soud sám, s odkazem na to, co bylo již řečeno, je zřejmé, že stěžovatelka ústavní stížnost jako zvláštní a zcela samostatný procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod očividně zaměňuje za opravný prostředek v rámci obecného soudnictví a - nesprávně - zařazuje tak Ústavní soud do pozice orgánu obecným soudům jakoby nadřízeného.

Naprostý nedostatek (odůvodněného) tvrzení co do porušení ústavně zaručených základních práv [ zákona] nemůže přirozeně vyvážit pouhý a strohý odkaz stěžovatelky na úst. nebo na d, zejména když i v těchto odkazech se stěžovatelka mýlí.

Co do povahy práv (a jejich ochrany) plynoucích z d, Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již dříve a opakovaně vyložil, jakou povahu podle jeho přesvědčení toto právo má a za jakých podmínek mu lze přiznat ústavní ochranu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995); protože jde o judikaturu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na ni stěžovatelku odkázat s tím dodatkem, že "nárok na vydání nemovitostí a v krajním případě v poskytnutí finanční náhrady" očividně takto ústavně chráněným právem není a z důvodů již zmíněných ani jakoby právo plynoucí z d ústavní ochrany požívat nemůže.

Pokud pak jde o tvrzená porušení ústavních kautel daných úst. (a obdobně d), sluší stěžovatelku odkázat na důvody již vpředu rozvedené, stejně jako na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu a na zásady a závěry, z nichž tato praxe vychází (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Pro úplnost zbylo uvážit, zda vzhledem k rozhodovacím důvodům odvolacího soudu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí obecného soudu I. stupně nedošlo k porušení zásad vyložených v nálezu ve věci , totiž zda rozhodnutí odvolacího soudu nemá povahu překvapivého rozhodnutí, jež Ústavní soud pokládá za ústavně nepřípustné; ač tato námitka nebyla stěžovatelkou vyslovena, Ústavní soud posoudil rozhodnutí odvolacího soudu i z těchto hledisek, nicméně dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu i před zásadami vyloženými v označeném nálezu obstojí. Je tomu tak proto, že odvolací soud, vytknuv obecnému soudu I. stupně zjištěné nepřesnosti, právní závěr tohoto soudu nepřehlédl a též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci jej označil jako přijatelný, když však logikou myšlenkových kroků bylo dáno, že se jím jako zákonu odpovídajícímu nezabýval, dospěv dříve k názoru, že stěžovatelka, nesplňujíc zákonné podmínky oprávněné osoby, postrádá pro jí uplatněný nárok procesní legitimaci.

Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale také ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se přitom jevila potřeba vyzývat stěžovatelku k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jejího zástupce (§ 31 odst. 1 zákona) a zabývat se jejím návrhem na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí, příp. existencí či příčinami průtahů v řízení před obecnými soudy.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. listopadu 1999