Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 126/99

Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 1. 1999, čj. FŘ-4317/98-120, spojeném s návrhem na zrušení ustanovení věta druhá zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů,

takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, zamítajícímu odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 6. 4. 1998, čj. 52199/98/303900/2778, kterým nebylo vyhověno stěžovatelčině žádosti o vyloučení ze zastupování obchodní společnosti C., s. r. o., stěžovatelka uvádí, že se cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném právu, a to nebýt podrobena nuceným pracím nebo službám, zakotveným v článku 9 odst. 1 d (dále jen " "), v článku 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v Úmluvě Mezinárodní organizace práce o nucené nebo povinné práci č. 29 (dále jen "Úmluva MOP") a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a proto žádá Ústavní soud o jeho zrušení. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení ustanovení věty druhé zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, v platném znění, neboť má za to, že skutečnost, že okruh osob, které mohou být na základě rozhodnutí finančního úřadu určeny jako zástupci, není omezen, takže výběr konkrétní osoby je v rozporu s článkem 9 y, článkem 4 Úmluvy, článkem 2 Úmluvy MOP a článkem 8 Paktu zcela závislý na libovůli finančního úřadu. Stěžovatelka rovněž spatřuje rozpor mezi zněním článku 9 odst. 2 písm. d) y, podle kterého je výjimkou ze zákazu nucené práce nebo služby jednání uložené zákonem na ochranu práv druhých, a zněním článku 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy, článku 2 odst. 2 písm. e) Úmluvy MOP, jakož i článku 8 odst.3 písm. c) bod iv. Paktu, které takovouto výjimku nepřipouštějí.

Ze spisů Finančního úřadu ve Zlíně, vedeného k rozhodnutí ze dne 6. 4. 1998, čj. 52199/98/303900/2778, a Finančního ředitelství v Brně, vedeného k napadenému rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad ve Zlíně ustavil v roce 1995 stěžovatelku zástupkyní pro daňové účely daňovému subjektu obchodní společnosti R.,s .r. o, (nyní C., s. r. o.), ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť měl pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jménem společnosti jednat, když jediný jednatel obchodní společnosti M. K. zemřel. Poté, co na základě dohody o vypořádání dědictví stěžovatelka nabyla celé dědictví, jehož součástí byl i obchodní podíl v obchodní společnosti ve výši 55 000,-- Kč, na jehož vypořádání vznikl nárok, stěžovatelka dospěla k závěru, že mezi jejími zájmy a zájmy zastupované obchodní společnosti existuje kolize a požádala správce daně o vyloučení ze zastupování. Shora citovaným rozhodnutím Finanční úřad ve Zlíně její žádosti nevyhověl a Finanční ředitelství v Brně její odvolání zamítlo. Z odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně vyplývá, že správce daně neshledal důvod pro vyloučení stěžovatelky ze zastupování obchodní společnosti, neboť nepominuly důvody pro její ustanovení. Ke střetu zájmů mezi zástupcem a zastupovaným v rámci daňového řízení před správcem daně nedošlo a případná kolize zájmů stěžovatelky a obchodní společnosti v obchodních vztazích nemá pro správce daně charakter střetu zájmů pro účely daňového řízení, a není tudíž důvodem pro vyloučení zástupce ze zastupování

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Celá ústavněprávní argumentace stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv je založena na tvrzení, že je podrobena nucené práci či službě na základě ustanovení § 10 odst. 2 věta druhá zákona o správě daní a poplatků, které v souvislosti s podanou ústavní stížností navrhla zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky.

Podle citovaného ustanovení správce daně ustanoví zástupce právnické osobě, pokud vzniknou pochybnosti o tom, kdo je oprávněn jednat jejím jménem. Stěžovatelka byla ustanovena zástupkyní obchodní společnosti C., s. r. o., rozhodnutím Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 31. 3. 1995, čj. FÚ/1/2618/BŠ/95. Toto rozhodnutí však není předmětem ústavní stížnosti, a nemůže být tedy v projednávaném případě podrobeno přezkumu Ústavního soudu.

Napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zamítající odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně o nevyloučení ze zastupování je rozhodnutím vydaným podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého je správce daně oprávněn k daňovému řízení nepřipustit nebo z daňového řízení vyloučit též zástupce, pokud by došlo ke střetu se zájmy zastupovaného nebo ke střetu zájmů daňových subjektů v daňových věcech zastupovaných týmž zástupcem. Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné jiné argumenty o zásahu do ústavně zaručených práv než ty, které stěžovatelka sama spojila s aplikací ustanovení § 10 odst. 2 věta druhá zákona o správě daní a poplatků, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno na základě ustanovení § 11 (vyloučení ze zastupování), nikoliv na základě ustanovení § 10 (zastupování) zákona o správě daní a poplatků, a proto není z důvodu své povahy schopno vyvolat účinky působící tvrzenou újmu na právech. Finanční orgány své rozhodnutí o důvodech nevyloučení zástupce ze zastupování řádné odůvodnily a proti jejich závěrům, jakož i interpretaci či aplikaci použité procesní normy, ústavní stížnost ostatně ani nic neuvádí.

V projednávaném případě tedy ustanovení věta druhá zákona o správě daní a poplatků nebylo aplikováno, a stěžovatelku tudíž není možno považovat za osobu oprávněnou podat návrh na jeho zrušení. Podle ustanovení , o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle článku 87 odst. 1 písm. a) y ČR oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v tohoto zákona. Podle ustanovení spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona anebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , a návrh na zrušení věty druhé zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, odmítnout podle ustanovení písm b) , neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [ ].

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu