Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 483/99

Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti V. Č., zastoupeného JUDr. R. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1999, čj. -114, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 1998, čj. -65, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 1996, čj. -32,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 38 a 36 d, a domáhá se proto jejich zrušení.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že žalobou, došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a postoupenou Městskému soudu v Praze, domáhal se stěžovatel vůči žalovaným 1) Fondu národního majetku, 2) ing. R. Č. ochrany osobnosti podle ustanovení . Městský soud v Praze již konstatovaným rozsudkem tuto žalobu zamítl, k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze již citovaným rozhodnutím rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. O dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost podle věta prvá , ve spojení s , odmítl, aniž by se zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí.

Z uvedeného tedy plyne, že ústavní stížnost proti rozhodnutím vrchního a městského soudu podal stěžovatel teprve v ústavní stížnosti směřující proti již uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR. Právě v této skutečnosti tkví stěžovatelovo základní procesní pochybení, neboť v situaci, kdy vrchní soud nevyhověl jeho návrhu na připuštění dovolání podaného podle ustanovení , nebylo jisto v otázce přípustnosti podaného dovolání, a proto ani v otázce, od kdy bude počítána lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Směřuje-li tedy stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR proto, že nedospěl k závěru o přípustnosti stěžovatelova dovolání a toto dovolání naopak pro jeho nepřípustnost odmítl, staví tím Ústavní soud do role jakési čtvrté instance, ačkoli Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry dovolacího soudu stran splnění podmínek uvedených v ustanovení To platí i, pokud jde o závěry Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení , když Nejvyšší soud ČR, ačkoli to stěžovatel výslovně neoznačil, zkoumal podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a g) a přitom neshledal, a to způsobem nijak se nevymykajícím z rámce zákonného výkladu, existenci přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení.

V této situaci Ústavní soud by se tedy mohl zabývat věcně obsahem ústavní stížnosti pouze v případě, že by stěžovatel současně s dovoláním proti rozhodnutím městského a vrchního soudu podal i ústavní stížnost. To však stěžovatel neučinil, takže ve vztahu k rozhodnutím obou těchto soudů byla ústavní stížnost podána zjevně opožděně, zatímco ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je z již konstatovaných důvodů zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , odst. 1 písm. b) , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu