Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 456/99

Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) J. P., 2) V. P., obou zastoupených M. B., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 6. 1998, čj. -77, a Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 1999, čj. -100,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé mimo jiné uvádějí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to i práva zakotvená v a 3 d. Obecné soudy totiž nesprávně dovodily, že stěžovatelé nebyli v dobré víře při držbě sporné části pozemku a nevzaly v úvahu skutečnost, že ani nevědomost žalobkyně o tom, že část jejího pozemku užívají, nemohla tuto jejich dobrou víru zpochybnit. Krajský soud navíc v odůvodnění svého rozsudku uvádí skutečnosti, které jsou v rozporu s výsledky soudního řízení, nevypořádává se s názorem, že vybudováním plotu žalobkyní podle stávajícího plotu stěžovatelů došlo k uznání hranicí žalobkyní konkludentním způsobem, stejně jako s dalšími námitkami stěžovatelů. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Benešově Ústavní soud zjistil, že již konstatovaným rozsudkem tohoto soudu byla stěžovatelům uložena povinnost vyklidit a vyklizenou žalobkyni M. Ž. předat inkriminovanou část pozemku, blíže označenou ve výroku I. tohoto rozsudku, zatímco návrh stěžovatelů na určení, že jsou vlastníky této části, byl zamítnut. V důvodech svého obsáhlého rozhodnutí uvedl okresní soud, že stěžovatelé neprokázali oprávněnost držby uvedené části, když podle jeho názoru při vynaložení jen běžné pečlivosti si mohli učinit jasno o skutečném stavu věci. K odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán, ve výroku tohoto rozsudku blíže označený. Také podle názoru krajského soudu stěžovatelé neprokázali, že by předmětnou část pozemku drželi v dobré víře.

Obecným soudům nelze rozhodně vytknout, že by projednávané věci nevěnovaly náležitou pozornost a také obsáhlá zdůvodnění jejich rozhodnutí nepostrádají náležitosti kladené na ně v ustanovení Soudy obou stupňů jsou zejména zajedno v tom, že stěžovatelé, a to při vynaložení byť jen běžné pečlivosti, si mohli sjednat jasno o oprávněnosti užívání sporné části pozemku, tedy o tom, kdo předmětnou část pozemku ve skutečnosti vlastní. Jakkoli tedy Ústavní soud může i chápat některé z výtek obsažených v ústavní stížnosti, nemůže ani tato skutečnost založit jeho legitimaci k odchylnému hodnocení provedených důkazů, stejně jako ani k tomu, aby případnou nesprávnost závěrů obecných soudů mohl posunout do ústavně právní roviny. Jinými slovy, projednávaná věc je klasickým případem toho, kdy Ústavní soud by při odlišném postupu ze sebe neučinil nic jiného, leč další soudní instanci. To vše platí tím spíše, že stěžovatelé, ačkoli v ústavní stížnosti podrobují kritice řešení právní otázky držby, jejíž přezkum mohl být případně založen postupem podle ustanovení , návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před rozhodnutím odvolacího soudu nepodali.

Všechna uvedená zjištění a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , a dále rovněž podle ustanovení , , ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu