Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 247/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného advokátem JUDr. O. S., proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1999, č. j. -19, ve spojení s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze ze dne 18. 3. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví. Ke své stížnosti uvedl, že rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "ÚPV") ze dne 18. 3. 1998 bylo zrušeno autorské osvědčení, č. 254 414, o názvu "Zapojení amplitudově modulovaných rozhlasových vysílačů". Původcem tohoto autorského osvědčení je stěžovatel, majitelem se staly České radiokomunikace, a. s. V uvedené věci, týkající se zrušení autorského osvědčení, bylo již jednou rozhodnuto ÚPV, a to rozhodnutím ze dne 6. 3. 1996 pod č. j. PV286-85 tak, že se návrh Ing. M. B. na zrušení citovaného autorského osvědčení zamítá. Proti tomuto rozhodnutí podal Ing. B. rozklad k rukám předsedy ÚPV. Z odůvodnění rozhodnutí předsedy ÚPV vyplývá, že se stěžovateli nepodařilo prokázat proklamované splnění podmínek novosti předmětu vynálezu a pokrokovosti projevující se novým nebo vyšším účinkem ve smyslu ust. S odkazem na uvedené důvody bylo prvoinstanční rozhodnutí ÚPV ze dne 6. 3. 1996 rozhodnutím předsedy ÚPV ze dne 18. 3. 1998 změněno a autorské osvědčení zrušeno v celém rozsahu.

Proti rozhodnutí předsedy ÚPV podal stěžovatel žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud řízení pod č. j. usnesením zastavil. Tento postup odůvodnil tím, že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy ve smyslu ust. (dále jen " "), pokud některá rozhodnutí nejsou z tohoto přezkumu vyloučena dle ust. Podle ust. soudy nepřezkoumávají mj. rozhodnutí správních orgánů, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že takovýmto rozhodnutím, které je ve smyslu citovaného ustanovení vyloučeno ze soudního přezkumu, je i rozhodnutí předsedy ÚPV.

Ústavní soud po zvážení všech právních skutečností a po posouzení spisového materiálu v uvedené věci se ztotožnil s právním názorem vrchního soudu. Jedinou podstatnou otázkou pro meritorní rozhodnutí bylo určení, zda předmět autorského osvědčení splňoval v době přihlášení zákonné podmínky pro jeho udělení (tzn. požadavek novosti a nového nebo vyššího účinku). Jedná se přitom o řešení typicky odborné technické otázky, přičemž z povahy věci nevyplývá, že by napadené rozhodnutí mohlo pro stěžovatele představovat překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti.

S odkazem na shora citované ustanovení dospěl Ústavní soud k závěru, že se stěžovatel nemohl v důsledku uvedeného inkompetenčního ustanovení s úspěchem domáhat přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy ÚPV v rámci správního soudnictví.

Platí obecná zásada, že rozhodnutí orgánů veřejné správy přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků. V daném případě bylo vydáno rozhodnutí, které je pravomocné, takže opravný prostředek proti němu nepřicházel v úvahu ( l ). Je tedy třeba zkoumat, zda měl stěžovatel podat proti napadenému rozhodnutí předsedy ÚPV správní žalobu. Z ustanovení obsažených v hlavě druhé části páté plyne, že soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů v případech, které jsou výslovně uvedeny v ust.

V návaznosti na výše uvedené bylo posledním pravomocným prostředkem rozhodnutí předsedy ÚPV ze dne 18. 3. 1998, neboť žaloba byla ze správního soudnictví v daném případě vyloučena ve smyslu ustanovení Jedná se přitom o výjimku z ustanovení o generální klauzuli. Z uvedených důvodů nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení ustanovení a tím i k neoprávněnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu a 38 odst. 2 y ČR. V této souvislosti Ústavní soud pouze podotýká, že stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod by přicházelo v úvahu na základě d. Po přezkoumání skutkového i právního stavu věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že ani k porušení a 38 d při rozhodování orgánů veřejné moci v daném případě nedošlo.

Vzhledem ke své ustálené judikatuře (viz zejména analogicky usnesení č. 9,

sp. zn.

, sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), Ústavní soud věc uzavřel tak, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání ve smyslu ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jelikož posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje bylo v daném případě rozhodnutí předsedy ÚPV ze dne 18. 3. 1998. Je nepochybné, že uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno, když proti němu podal žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který následně řízení usnesením ze dne 26. 2. 1999 zastavil.

S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud stížnost stěžovatele posoudil tak, že se jedná ve smyslu ustanovení , v platném znění, o návrh, jenž byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, a proto jej Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 5. listopadu 1999

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

*