Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 369/99

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného Mgr. J. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. -44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1998, č. j. -34, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. . t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Soudce zpravodaj podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě, stanovené k jeho podání tímto zákonem.

Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1999, č. j. -44, a jemu předcházející rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1998, č. j. -34, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. . Rozsudky odvolacího soudu a soudu prvého stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele o náhradu škody, způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu o vazbě, když trestní stíhání proti stěžovateli bylo pravomocně zastaveno. Stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo, zakotvené v , odst. 3 d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné podle a konstatoval, že podané dovolání nelze podřadit pod podmínky uvedené v ustanovení , písm. b) , přičemž z obsahu spisu neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některými vadami, uvedenými v ustanovení , takže dovolání, aniž by se věcí dále zabýval podle ustanovení věty první a odmítl.

Stěžovatel ve svém podání tvrdí, že využil všech prostředků k ochraně práva, které mu zákon umožňuje s tím, že za poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR. S tímto názorem nelze souhlasit, neboť ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu se za poslední prostředek, který zákon k ochraně práv stěžovatele připouští, považuje pouze přípustné dovolání ve smyslu -

Stížnost navrhovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 7. 1999. Podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, by ústavní stížnost musela být podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1998, č. j. -34, neboť právě toto rozhodnutí je s ohledem na výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR možno považovat za poslední prostředek k ochraně zákonných práv stěžovatele ve smyslu již citovaného usnesení .

S ohledem na dobu vydání rozsudku odvolacího soudu (10.9.1998) a napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR soudce zpravodaj nepovažoval za nutné přesně doložit skutečnost, kdy bylo předmětné rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli doručeno. Z obsahu ústavní stížnosti i předložených listinných dokladů totiž jasně vyplývá, že podanou ústavní stížnost je nutné jako opožděnou odmítnout. Z téhož důvodu nebylo prováděno odstranění vad zaslané plné moci.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 8. listopadu 1999