Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 287/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J.M., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -98, ze dne 24. 3. 1999, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení y ČR zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. -80, ze dne 4. 3. 1998, zamítnuto v části, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, a odmítnuto v části, směřující proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, domáhal se svým žalobním návrhem u Okresního soudu v Hradci Králové zaplacení náhrady za ztrátu na důchodu. Proti zamítavému rozsudku prvoinstančního soudu, čj. -59, ze dne 4. 6. 1997, podal stěžovatel odvolaní, kterému však odvolací soud vyhověl pouze v části týkající se renty ve výši 55,- Kč měsíčně, kdy ohledně výroku k ní se vztahujícímu rozsudek okresního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , ze dne 4. 3. 1998, podal stěžovatel dovolání, které bylo, v příslušných částech, jak shora uvedeno, odmítnuto a zamítnuto. Rozhodnutími obou obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR byl tak podle stěžovatele porušen y ČR stanovící zásadu, že soudy jsou povinny zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Toto porušení spočívá podle něj zejména v tom, že v jeho případě jde o důchodovou záležitost, která měla být posuzována podle ustanovení o.z., a stejně tak nebyl respektován zákon o sociálním zabezpečení č. Všechna soudní rozhodnutí pak trpí také tou vadou, že nerespektovala změnu poměrů, kdy stěžovatel dosáhl důchodového věku v roce 1990 a důchod mu měl být přepočítán na základě zjištění nového základu pro výpočet důchodu z rozhodné doby před dovršením důchodového věku. Nejvyšší soud ČR měl proto dovolání stěžovatele s ohledem na ustanovení vyhovět, neboť dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje tedy, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. , a obsahem vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Především je třeba zdůraznit, že tato směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž tento soud, jako soud dovolací, rozhodoval o dovolání stěžovatele, a Ústavní soud se proto mohl zabýval namítaným dotčením ústavně zaručených práv stěžovatele pouze v poměru ke stížností napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Postupu Nejvyššího soudu ČR ani jeho rozhodnutí protiústavnost vytýkat nelze, a to v podstatě z důvodů, které již Nejvyšší soud ČR uvedl ve svém písemném vyjádření. Ústavní stížnost napadající jeho rozhodnutí totiž přehlíží, že dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu nelze odůvodňovat tak, jak to ve svém dovolání stěžovatel učinil, nesprávným posouzením věci - tedy důvody, uvedenými v ustanovení , přitom je třeba uvést, že stěžovatel v dovolání netvrdil a Nejvyšší soud ČR to ani nezjistil, že by předcházející řízení bylo postiženo některou z vad, na které pamatuje ustanovení Dovoláním tak nebylo možno napadnout ani výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně zčásti zrušen a věc v uvedeném rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Pokud tedy dovolací soud v tomto rozsahu dovolání odmítl, činil tak zcela v souladu s procesními předpisy. Pokud pak jde o dovolání stěžovatele proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a řízení zastaveno, bylo toto dovolání Nejvyšším soudem ČR shledáno přípustným ( , nikoliv však důvodným. Ani v této části rozhodnutí dovolacího soudu však Ústavní soud protiústavnost neshledal, když i v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR a zároveň připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a samotný fakt, že stěžovatel se neztotožňuje se závěry obecných soudů, opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím tak v daném případě shledáno nebylo, a proto jeho ústavní stížnost byla podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu