Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 503/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky ing. B. M., zastoupené JUDr. V. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1999, čj. - 31,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 12. 10. 1999 napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. 6. 1998, čj. - 20, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně - stěžovatelky - proti žalovanému Městu R. o zaplacení nájemného za užívání parcely č. 119 katastrální území Ž. (nové označení 3812/3) za období od 29. 5. 1993 do 15. 9. 1995 ve výši Kč 34,50 a náhradu ušlého nájemného k. ú. Ž. za parcelu č. 122 (nyní 2825/2, 3812/2, 3813/2, 3813/3 a 3817/2) za období od 12. 10. 1993 do 15. 9. 1995 ve výši Kč 96 424.60. Stěžovatelka má za to, že Krajský soud v Praze, pokud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalované Město R. není zde pasivně legitimováno, zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle d.

Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelky respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozsudku Krajského soudu v Praze a obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. , dospěl k závěru, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, postupoval v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v hlavě pátéd.

Ústavní soud zjistil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, které je předmětem projednávané ústavní stížnosti, vycházel ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými odpovídajícími právními závěry.

Ústavní soud proto shodně s názorem Krajského soudu v Praze konstatoval, že jestliže stěžovatelce byla ve smyslu nemovitost vydána a mezi ní a žalovanou stranou byla uzavřena dohoda o vydání věci, tak veškerá práva a povinnosti spojené s vlastnictvím nemovitosti přešly na stěžovatelku dnem registrace u Katastrálního úřadu Praha - západ, tj. dne 19. 5. 1994. V tomto případě tedy žalovaný vůči žalobkyni - stěžovatelce - žádnou další povinnost neměl.

Navíc Krajský soud v Praze zjistil, že žalovaný ani předmětné nemovitosti neužíval a tyto nemovitosti užíval jiný subjekt - fotbalový klub a fyzická osoba. Stěžovatelka tedy měla možnost žádat nájem či bezdůvodné obohacení z užívání tyto pasivně legitimované subjekty, nikoli žalovaného.

Ústavní soud neshledal v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze porušení d, neboť vlastnické právo stěžovatelky k nemovitostem, jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, nebylo nijak a ničím dotčeno. Nezjistil ani jiné porušení ústavních práv; ostatně stěžovatelka sama ani ve své stížnosti takovou námitku neuplatnila. Není zde tedy důvod, pro který by mělo být návrhu stěžovatelky na zrušení tohoto rozsudku vyhověno a jedná se proto o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.

Senát Ústavního soudu poté mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu