Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 494/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 5. 10. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 7. 10. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. , jímž byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků.

Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož mají orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn bezpečně skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že v řízení proti němu byl uplatněn jediný důkaz svědčící o tom, že provedl vloupání do vozidel a z nich odcizil autorádia, která byla u něj nalezena, přičemž orgány činné v trestním řízení neprováděly další důkazy a zamítly jeho návrhy na provedení dokazování, jež by podpořily jeho obhajobu.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že obviňuje odvolací soud z toho, že ho uznal vinným a odsoudil ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. , zjistil, že v řízení byly provedeny řádným způsobem všechny důkazy, které mohly přispět k objasnění věci a že byly náležitě zhodnoceny. Ohledně námitek stěžovatele na jeho usvědčení ze spáchání trestného činu nutno uvést, že bylo prokázáno, že v inkriminované době, kdy byla ze tří vozidel odcizena autorádia, byl přes svůj pokus o útěk zadržen policejní hlídkou nedaleko míst činů a v jeho vozidle nalezena odcizená autorádia. Jeho obhajoba v tom směru, že autorádia koupil od známého a peníze na ně mu půjčil bratr, se jevila nevěrohodnou, navíc v případě půjčení peněz ji použil až u hlavního líčení, takže soudy důvodně takové doplnění dokazování nepovažovaly za potřebné.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2 a d. Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně ( a 4 d), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR). V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů --ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu