Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 219/99

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele N. H. M., zastoupeného advokátkou JUDr.

A. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 1999,

sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 3. 1999, sp. zn.

, rozhodl, že se přijímá peněžitá záruka stěžovatele ve

výši 500.000 Kč a že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu.

V odůvodnění usnesení krajský soud zejména uvedl, že na

stěžovatele byla podána obžaloba pro trestné činy loupeže podle

ustanovení § 234 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 trestního

zákona a vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního

zákona. "Na základě nařízeného hlavního líčení" prý již byli

vyslechnuti všichni obžalovaní v této trestní věci stejně jako

svědek-poškozený L. V. T.

Stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu

Plzeň - město ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. , z důvodů

uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 7 To

589/97, bylo toto rozhodnutí zrušeno a stěžovatel byl vzat do

vazby z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu.

Dne 16. 3. 1999, poté, co soud určil výši peněžité záruky,

obhájkyně stěžovatele za něj složila peněžitou záruku ve výši

500.000 Kč.

Krajský soud dospěl k závěru, že v souzené věci byli v dosud

provedeném hlavním líčení vyslechnuti již všichni obžalovaní

a svědek-poškozený a že proto vazební důvod podle ustanovení § 67

odst. 1 písm. b) trestního řádu není dán. K vazebnímu důvodu podle

ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu krajský soud uvedl, že

stěžovatel je cizinec, který se na území České republiky zdržuje

na základě platného povolení. Je ženatý, jeho manželka je české

národnosti, on sám má v ČR stálé bydliště a dosud nebyl soudně

trestán. Hrozí mu sice vysoký trest odnětí svobody, nicméně

krajský soud - s přihlédnutím k rodinným poměrům stěžovatele

a k jeho osobě - dospěl k závěru, že složenou peněžitou záruku je

možné přijmout a propustil stěžovatele z vazby na svobodu.

Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil citované

usnesení Krajského soudu v Plzni a rozhodl, že žádost stěžovatele

o propuštění z vazby na svobodu se zamítá a že se peněžitá záruka

nepřijímá.

V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud zejména uvedl, že

dokazování v hlavním líčení nebylo dosud skončeno. Z charakteru

žalované trestné činnosti prý lze vyvodit obavu, že by stěžovatel

při propuštění na svobodu mohl působit na dosud nevyslechnuté

svědky nebo i na spoluobviněné a jinak mařit objasňování

skutečností závažných pro trestní stíhání. Již samotný vývoj

důkazní situace v průběhu hlavního líčení "zejména s ohledem na

postoj poškozeného L. V. T. vzbuzuje v soudu obavu o tom, že

k jistému působení na svědky již došlo". Použití ustanovení § 73a

odst. 1 trestního řádu o peněžité záruce je vázáno na existenci

vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) nebo c) trestního

řádu a jeho aplikace při současně existujícím vazebním důvodu

podle § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu je prý vyloučena.

Proto Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že u stěžovatele

přetrvávají vazební důvody podle § 67 odst. 1 písm. a) a b)

trestního řádu. První vazební důvod je prý dán tím, že stěžovatel

je ohrožen trestem odnětí svobody od 10 do 15 let a navíc se jedná

o cizince, takže "daná situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný

mohl na svobodě selhat a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu

stíhání". Rovněž vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm.

b) trestního řádu byl údajně dán.

V záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel

napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadené usnesení

je založeno na úvaze, že "z charakteru žalované trestné činnosti

je dovozována obava a důvod dalšího trvání vazby", avšak bez

bližšího odůvodnění. Vrchní soud prý také odděleně hodnotí jako

důkaz postoj poškozeného L. V. T.a a tím porušuje princip

bezprostřednosti trestního řízení a právo obžalovaného podle čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"). Zásada bezprostřednosti totiž znamená, že rozhodující

orgán je oprávněn rozhodovat na základě důkazů před ním

provedených. V daném případě prý však došlo k tomu, že vrchní soud

hodnotil uvedený jediný důkaz bez ohledu na další, ve věci již

provedené důkazy, a důkazy, jež teprve budou provedeny a "předem

výpověď učiněná poškozeným v řízení před soudem byla nezákonně

zpochybněna". To stěžovatel označil za postup ovlivňující

rozhodování soudu v I. stupni. Žádná konkrétní skutečnost, že by

došlo k ovlivňování svědků, údajně nebyla zjištěna, takže byl

porušen i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Postupem vrchního soudu

prý byla porušena rovněž zásada volného hodnocení důkazů a zásada

presumpce neviny, neboť žádný druh důkazu nemá předem určenu

důkazní sílu či hodnotu.

Proto stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu

v Praze bylo zrušeno a prohlašuje, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní

soud v Praze a dále Krajský soud v Plzni.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na

odůvodnění usnesení, které v této věci vydal a uvedl, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Plzni nesouhlasí s tvrzením Vrchního soudu

v Praze (obsaženém v napadeném usnesení), že samotný vývoj důkazní

situace v průběhu hlavního líčení, zejména s ohledem na postoj

poškozeného, vzbuzuje v soudu obavu, že k jistému působení na

svědky již došlo. Toto tvrzení prý nemá v trestním spise oporu. Ze

strany stěžovatele žádné pokusy o ovlivnění svědků-poškozených

zaznamenány nebyly a rovněž poškozený L. V. T. k dotazům

u hlavního líčení ovlivňování své osoby ze strany jiných osob

nepotvrdil a naopak uvedl, že při výslechu na policii v průběhu

přípravného řízení lhal. Tuto změnu ve výpovědi údajně nelze

přičítat k tíži stěžovatele. Navíc prý jiný spoluobžalovaný (T. V.

H.), který byl ve vazbě z důvodu podle ustanovení § 67 písm. b)

trestního řádu, byl po výslechu jmenovaného poškozeného propuštěn

z vazby na svobodu, proti čemuž se státní zástupce vzdal práva

stížnosti a je prý tedy zřejmý nepoměr v postupu mezi oběma

spoluobžalovanými. Náhled vrchního soudu se proto údajně může

jevit jako nepřípustné zasahování do zásady volného hodnocení

důkazů, neboť krajský soud je postaven do situace, "že o některém

z důkazů je již dopředu učiněn závěr o jeho věrohodnosti či

nevěrohodnosti".

Krajský soud v Plzni uvedl, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že - po

podání ústavní stížnosti -(29. 4. 1999) usnesením ze dne 21. 5.

1999, sp. zn. , zamítl Krajský soud v Plzni stěžovatelovu

žádost o propuštění z vazby na svobodu, neboť důvod vazby uvedený

v § 67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu prý trval i nadále.

Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze

dne 2. 6. 1999, sp. zn. , zamítl. Usnesením ze dne 4.

8. 1999, sp. zn. , Vrchní soud v Praze prodloužil vazbu

stěžovatele do 31. 12. 1999 z důvodů podle ustanovení § 67 odst.

1 písm. a) a b) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne

25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tvo 106/99, toto usnesení Vrchního soudu

v Praze doplnil tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu

uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je

ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy

obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat

dokazování, před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného

hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nejsou porušena ústavně

zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že

důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy,

pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov.

např. nález sp. zn.

III. ÚS 84/94

, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V souzené věci se však o takový případ nejedná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že Vrchní soud

v Praze v napadeném usnesení odděleně hodnotil určitý důkaz

(postoj poškozeného), čímž prý porušil princip bezprostřednosti

trestního řízení, předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou

v řízení před soudem a tím porušil i zásadu volného hodnocení

důkazů a princip presumpce neviny.

Ústavní soud především poukazuje na to, že podle ustanovení

, o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat ten, kdo

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem,

opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno

jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z toho je

zřejmé, že jedním ze základních znaků opodstatněné ústavní

stížnosti je příčinná souvislost mezi zásahem orgánu veřejné moci

a porušením základního práva nebo svobody. Tato podmínka však není

splněna, pokud stěžovatel namítá porušení některého základního

práva, které však není přímo vyvoláno zásahem, který ústavní

stížnost napadá.

V souzené věci se proto stěžovatel dopouští omylu, jestliže

tvrdí, že protiústavnost napadeného usnesení spočívá i v tom, že

Vrchní soud v Praze předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou

v řízení před soudem a tím porušil zásadu volného hodnocení

důkazů. Tato otázka totiž není v příčinné souvislosti k porušení

stěžovatelových základních práv v tomto stádiu trestního řízení

(tj. rozhodování o vazbě), nýbrž bude významná až v rámci

rozhodování o případné vině a trestu stěžovatele. Proto ústavní

stížnosti v tomto směru nelze přisvědčit.

Při přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze

Ústavní soud dále důsledně respektoval svoje výše uvedené ústavní

vymezení, z něhož vyplývá možnost zásahu do rozhodovací činnosti

obecných soudů pouze v případě její protiústavnosti a nikoliv

toliko protizákonnosti. Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud

v Praze u stěžovatele shledal vazební důvody podle ustanovení §

67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. To znamená, že dovodil

existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že

stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu

stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned

zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest

[písm. a)] a zároveň že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky

nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností

závažných pro trestní stíhání [písm. b)].

Vrchní soud v Praze usoudil, že stěžovateli skutečně hrozí

vysoký trest (10-15 let) a dovodil, že "je evidentní, že daná

situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný mohl na svobodě selhat

a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu stíhání". Zároveň

vrchní soud uvedl, že dokazování v hlavním líčení v době

rozhodování o napadeném usnesení ještě nebylo skončeno, s čímž

ostatně koresponduje i obsah předmětného soudního spisu, z něhož

vyplývá, že k výslechu některých svědků (zejména vietnamských

státních občanů) došlo skutečně až po vydání napadeného rozhodnutí

(č.l. 1027). V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že

vazební důvody byly u stěžovatele shledány i v dalších

rozhodnutích obecných soudů, vydaných až po podání ústavní

stížnosti, byť Nejvyšší soud ČR v citovaném usnesení ze dne 25.

8. 1999 dospěl k závěru, že je dán vazební důvod pouze podle

ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, který hovoří

o tzv. vazbě útěkové.

Ústavní soud dospěl k názoru, že výše uvedené skutkové

a právní závěry Vrchního soudu v Praze není - z ústavně právního

pohledu - důvodné zpochybňovat, byť byl názor Krajského soudu

v Plzni jiný. Za toho stavu Ústavní soud - vědom si svého

ústavního vymezení a rozsahu přezkumu, který je oprávněn vykonávat

- dospěl k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze

stěžovatelova ústavně zaručená základní práva nebo svobody podle

čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst.

1 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. října 1999